9. Duben 2011
Druhého ledna skončila nejsledovanější výstava uplynulého roku – Dekadence now! v pražském Rudolfinu. Recenzí bylo napsáno přehršel, vyrojily se snad i v magazínech pro ženy. I tak mám ale nutkání o ní pár odstavců napsat. Výstava totiž vyvolává velice zajímavé otázky estetické a teoretické. Ty se točí kolem několika základních pojmů: dekadence, kontroverze, tabu, popkultura, kýč.
Dekadence konce 19. století překračovala dominující společenské normy, a v tom smyslu ji můžeme označit za kontroverzní. Převracela vnímání krásy a ošklivosti, vnášela do umění témata, která byla z morálního či estetického hlediska problematická, jinými slovy porušovala tabu. Tehdy bylo zapotřetí prolomit puritánskou měšťáckou morálku a tematizace některých věcí tak už byla průlomová sama o sobě. Jak je to však dnes, kdy se s erotikou setkáváme denně v reklamě na mýdlo a hollywoodské trháky nás zavalují hromadami mrtvých a hektolitry krve? Mohou dekadentní témata dnes být stále ještě kontroverzní a fungovat jako tabu?
Odpověď je nasnadě. Dekadentní poetika byla svým charakterem již dopředu odsouzena k postupnému vyprazdňování, o čemž v českém prostředí svědčí konzervativní pozice a manýrismus Moderní revue, v kulturním ovzduší první republiky. Později v průběhu 20. století byla dekadence postupně plně pohlcena popkulturou, stačí se podívat na estetiku některých hudebních směrů: punk, metal, emo, ale v podstatě i hiphop a vůbec celá populární hudba, minimálně od chvíle, kdy hudebnímu průmyslu začaly vládnout videoklipy, a přestalo jít v první řadě o hudbu. Dekadence se stala součástí mainstreamu, kontroverze marketingovou značkou. Všimněme si, že za kontroverzní bývají často označovány osobnosti, výroky a díla, která jsou ve skutečnosti velmi konvenční.
Znamená to, že žijeme ve společnosti, ve které – pomineme-li témata jako sexuální zneužívání dětí – už žádná skutečná tabu neexistují? Nikoliv, jen se změnil jejich charakter a často i jejich znaménko. Domnívám se, že vznikají v důsledku pokrytectví jistých společenských vzorců. Francouzský spisovatel Michel Houellebecq uvádí jako příklad tabu sexuální frustraci – dospělého člověka, který nežije sexuálním životem, a to ne z vlastního rozhodnutí, ale prostě proto, že je ošklivý. Toto tabu vzniklo jako reakce na sexuální nevázanost, která je součástí dominujícího obrazu životního stylu, který je součástí popkultury. Tabu naopak není člověk, který se vyžívá v sexuální perverzi. Jindy může tabu vznikat jako vedlejší produkt politické hyperkorektnosti. Dokladem je film Borat, který dokonale boří patos amerického snu a ve své road movie na cestě z východního na západní pobřeží odkrývá jedno politické tabu za druhým. Borat ukazuje, že tabu se odhaluje v konfrontaci různých kontextů. A umění, zvláště postmoderní, jehož základem je právě kontextová konfrontace, dokáže takové situace navozovat.
Po předchozích řádcích je zřejmé, v čem tkví základní problém výstavy Dekadence now!. Namísto toho, aby díla zasazovala do sémanticky produktivních kontextů, činí pravý opak: skládá je do předem připravených šuplíků. Názvy jednotlivých oddílů připomínají pouťového vyvolávače: Krajnost sebe: bolest! Krajnost těla: sex! Krajnost mysli: Šílenství!. Koncept výstavy vychází z nepochopení dekadence v současné kultuře, jejím problémem je vytyčení dvou neslučitelných cílů. Výstava mohla být úspěšná, pokud by si zvolila jeden z nich: buďto odhalovat skutečná tabu současnosti, jak bylo naznačeno v předchozím odstavci, anebo reflektovat dekadenci jako skrytou součást popkultury, jak naznačuje jeden z oddílů výstavy Krajnost krásy: pop!.
Výstava je tím, co Jiří Ptáček v recenzi v Novém prostoru označil za „kurátorský kýč“. Zdá se, že je na čase přeformulovat tradiční definici kýče, která říká, že kýč zobrazuje objekty obecně přijímané za krásné nebo objekty s pozitivním citovým nábojem. Zkušenost s popkulturou nás svádí k nutnosti rozšířit sféru tematiky kýče o objekty obecně přijímané za ošklivé nebo negativní, jaké jsou spjaty právě s pojmem dekadence. Ještě jiný náhled nabízí teze německého estetika Ludwiga Giesze, který ve své stati O kýči ze 60. let píše, že kýčovitý vztah můžeme zaujmout k jakémukoliv objektu, včetně uměleckého díla. Dekadence now! je kurátorsky koncipována tak, že návštěvníkům podsouvá kýčovitý prožitek, a nabízí jednoznačnou povrchní interpretaci, zdůrazňující jen jejich dekadentní či kontroverzní aspekty, čímž umělecká díla značně ochuzuje. V takovém pojetí se nám výstava jeví jako popkulturní atrakce, která ukazuje umělecká díla v dekadentním obludáriu.
Pěkné. Osobně jsem měl s výstavou ještě jeden problém. Připadal jsem si tam jak v lunaparku. Nevěděl jsem jestli dřív na houpačky, na centrifugu nebo na koníky. Bylo toho prostě moc. Když stokrát nic umořilo vola, tak stokrát všechno ubije stádo. To obludárium je myslím trefné.
já myslím, že výstavě se přece jen něco podařilo – přilákat pozornost – šli na ni i lidi, kteří se o umění? (dekadenci, atd.) nezajímají. Byla to v jednu chvíli zábava intošů i „normálních“ lidí, připouštím, že každý na ni mohl jít z jiných důvodů. Ale byla to událost. Zajímavý je se ptát, proč tedy? Odpověd asi nebude pouze – „dobrý marketing“
Proč, když se jistá vyprázdněnost dala očekávat? když si mnohem šílenější věci můžu prohlídnout hned teď na internetu.
jinak očekávám, že zhruba za měsíc.. bude lógr informovat o blížících se Vánocích:)))
Nakonec, ona vlastně každá poetika je odsouzena k vyprazdňování (stejně jako třebas nočník).
Ta pasáž o kýči je náhodou podnětná.
Ale souhlasím, že výstava alespoň vyvolala debatu. Komu jinému se to takhle povedlo?
P.S.
Tomáši, jak se tam dává obrázek???
žejo.. já nechtela spamovat. ale s tou fotkou mě už štve…! závidím.. zavidím..
No, a co takhle Kýč jako něco – co nás prostě neobohacuje.. co je očekávatelný.
proč do tý definice kýče vstupuje pozitivní/negativní emoce.. nestačí prostě nějaká „silná“ emoce (jedno jestli negativní/pozitivní).
Markéto, možná máš pravdu, že emoce nemusí být nutně negativní/pozitivní, stačí silná. Každopádně klíčová je právě ta emoce. Zrovna tady toho Giesze znovu studuju kvůli diplomce o totalitním kýči a je to s tím složitý, nicméně co se dá asi říct, že při kýčovitém prožitku estetický objekt ustupuje do pozadí a ten, kdo ho vnímá, se opájí svým vlastním vzrušením, svou náladou, emocí.
Jinak já jsem na té výstavě nebyl. Chtěl jsem to napsat už do toho textu, ale Stefan mi to zatrh.
Takto: http://en.gravatar.com/. Stačí se registrovat.
Já tam taky nebyla:))))))) tak doporučuju knihu Tomáše Kulky – umění a kýč.. bohužel, si tu jeho definici moc nepamatuju. ale vím, že tam měl víc podmínek.. a docela se mi to líbilo.
no, dobře. takže ta výstava asi zas až tak lákavá nebyla, když jsme na ni nešli:)
Bohemistická klasika. Ví tady vůbec někdo, o čem se to vlastně bavíme?
Myslím, že to nějak souvisí s tím, že katedru „balení“ založil zrovna Kubíček.
Stefane, tys tam byl?.. no to je fakt zábavný:))) Četli jste vy vůbec Babičku?
))))))
Jistěže…. nebyl!
ALe Babičku jsem myslím na základce skoro celou. Ale Joycova Odyssea jenom kousek
Kulka, tři nutné a zároveň postačující podmínky kýče:
1) Kýč zobrazuje objekty nebo témata, která jsou všeobecně považována za krásná, anebo která mají silný emocionální náboj.
2) Tyto objekty a témata musí být okamžitě identifikovatelné.
3) Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem.
no, skoro to vypadá, že kulka je spíš zaměřen na objekt.. a ten tvůj G. na subjekt a jeho prožívání…. ??? .. jenom to tak pokouším:)
Koukám, že jsem vás s těma avatarama zaujal. Jinak mi přijde poněkud k popukání popisovat něco, co jsem neviděl, pak si stěžujte na žurnalistickou praxi.
Dík! Hned je to tu takové lidštější
To víš, říkám tomu Lógr Classic. Nedávno tu byla recenze na film, který autor neviděl, pak výstava, na které byli snad všichni kromě autora a debatujících… Možná je na čase vykašlat se na realitu úplně.
Vyser Stefane, s realitou v postmoderně neuspěješ.
Ono se to, Markéto, nevylučuje. Právě proto, že objekt zobrazení je snadno identifikovatelný a neobohacuje téma, může se dostat do popředí ona emoce a tedy subjekt. Dílo – objekt funguje jen jako katalyzátor.
Ale když na to koukám, tak ten Kulka tam vlastně má to, co jsi ty navrhovala, a já opominul a představil jako novinku, kterou jsem sám vymyslel…
nojo, to víš, jsme si to tu museli vyšperkovat… no, k popukání.. spíš k pláči,.. ale na druhou stranu o samotném provedení výstavy v článku nicmoc není, takže… ale asi by to chtělo být poctivější..a článek (explicitně) označit za teoretický úvod k výstavě (která už není))), nebo jako úvahu:)
K tomu kýči, myslím, že jsme teď trochu povrchní, jednak citujeme Kulku z wiki (nejspíš).. a jednak říkáš, že se ,,může dostat do popředí ona emoce a tedy subjekt“ – jisté zaměření na vlastní prožívání vyvolává každý estetický objekt – nemusí to být zrovna kýč (resp. to netvrdím, ale může to klidně tvrdit nějaky estetik). Je teda asi důležitý, jak je tu definována emoce (co je to ta emoce? – slast? nějaká primitivnější emoce?), …proč je to něco jinýho než u uměleckého díla.
Jinak Tomáš Kulka je bezva, určitě ho potkáváš v Řetězovce nebo tak.., můžeš s ním hodit řeč:) Zrovna když jsme šli do toho Montmartru, viděla jsem, jak jde naproti do Řetězovky:))
Poctivější by bylo zatloukat:-)
Ale samozřejmě je to spíš obecná estetická úvaha, takže myslím o nic nejde.
Stefane, proč se fotíš nahatej u piana?
Protože mi to tam sluší
Jen ty pedály dole zebou…
Jen pro zajímavost: http://www.h-aluze.cz/2011/05/decadence-wow/.
Nekecej, od vás tam někdo fakt byl? Ani se mi nechce věřit. A ještě je to pěkný článek…
Krom toho, že jsem tam byl s Nellkou (a jsem za to celkem rád, i když mne to vůbec nechytlo), tak tam byla i Romana, tedy autorka textu