9. Květen 2011
Člověk vnímá především to, co mu dává nějaký význam. Lidské tělo „druhého“ je pro nás sítí takových významů – je textem. Dává se nám jako jeden z informačně nejhustších textů, jaké známe. Máme kategorie a klasifikaci pro každý centimetr jeho povrchu. Sebenepatrnější odchylka od jeho základního tvaru či barvy má své jméno (pupínek, „jebák“, vráska, chloupek…) – je signifikantní. Této hustotě významů může konkurovat jen skutečný text v původním slova smyslu. Daleko za ním následují různé přístroje, nástroje a věci běžného života, povrch zvířat, rostlin a dále třeba ještě povrch chodníku (zde je již diferenciace minimální: žvýkačka, čistý asfalt, vajgl…).
Text, jakým je lidské tělo, není běžně třeba vědomě interpretovat. Člověk mu rozumí, aniž by musel vědomě vstupovat na metarovinu diskursu. Přesto existují určitá kritická místa, v nichž se tento text odhaluje ve své masivnosti a ztrácí tak svoji „referenční průhlednost“. Těmito kritickými body jsou dle mého názoru záda a zadek (myšleno hýždě).
V některých oblastech se významy maximálně koncentrují a tato místa tak dosahují vysoké informační hodnoty – např. obličej. Jinde je hustota „osmyslnění“ naopak nižší – např. nohy. Úplně stejný pupínek na obličeji (na ruce) je velkým problémem, ale v druhém případě si ho pravděpodobně ani nepovšimneme. Většina znaků je úzce provázána s jejich funkcí: oči vidí, chloupky pomáhají k odpařování potu… Vše, co se o nich dozvídáme v biologii, jim dodává na referenční přesvědčivosti. Některé znaky toto funkční opodstatnění nemají, avšak odlišují se výrazně svými vlastnostmi ostře od zbytku těla, např. ušní lalůčky svojí měkkostí…
Zatímco je celé tělo takto obetkáno jemnou sítí významů, zůstávají záda „v pozadí“ – tvoří jakýsi šev textu. Zde se smysl zatmívá, vzniká prázdnota formy – surrealistický prostor – prostor pouště – hřbet knihy. Ukazuje se holá materie, jež je jindy skryta pod barevnými obrazy reprezentací. Proto jsou záda tak přitažlivá pro nůž vraha. Člověku běhá mráz po zádech při pohledu na jejich smyslu prostou pustinu. Zde je tělo usvědčováno ze své znakové povahy a odhalováno ve své materiální tělesnosti.
Druhým problémem těla jako sítě významů je zadek (hýždě). Tady již nejde o pustinu významů, temnotu neprozářenou logem, ale o něco jiného. Zadek je barokní gesto. Celý je jedním nabubřelým znakem. Jeho označující jaksi ztratilo kontakt s označovaným (pokud nejde o zadek celebrity, homosexuála). Stojí ve vzájemném nepoměru – podobně jako krásné slovo pisoár ke skutečné představě tohoto předmětu. Tento rozmáchlý znak nemá žádné vážné funkční opodstatnění, nebereme-li v úvahu sezení. Jeho význam klopýtá za velkolepou formou. To proto ta obliba nakopaného zadku jako Chaplinovy základní figury. (Viděl někdy někdo nakopanou ruku či chodidlo?) Zadek je takto navždy odsouzen hrát jen komediální roli v topologii lidského těla.
Clifford Geertz rád říká, že „člověk je zvíře zavěšené do pavučiny významů, kterou si samo upředlo“. Obávám se, že toto zvíře je už samo upředené z takových pavučin. Bavme se jejich rozplétáním!
Nad věcí
- Společnost Petruskovy doby
- Tepláky: Sexy jak sviň
- Nejsem objektivní: Rozhovor s Filipem Pospíšilem
- Konference Populární kultura a česká identita
- Husák, Svěrák a zavařovačky
- Tělo a význam – topologie těla
- Lógr Night No. 1
- Dekadence now: pop!
- Neuvěřitelné! Orloj jak jste ho ještě neviděli
- Vetřelci a ženy
- Populární kultura pohledem vědy
- LEGO, dělník a rolník
- B-Team
- Bifidus ActiRegularis
Tedy, ne že bych všecko chápal…
to je tedy hustota významů:)))
Nesouhlasim uplne s pripojenym obrazkem – zadek je zde prepsán do specifického, vysoce konvenčního výtvarného jazyka. V tomto urcitem vytvarnem jazyce je zadek samozrejme integralni bezproblemovy clen, jen se jeste jednou podivejte na obrazek, zadek jako nabubřele barokní groteskní znak systému je zde dokonale přistřižen konkrétnímu jazyku a jeho subverzivní potenciál zamaskován (coz je ostatně úkolem kazdého jazyka). Jinak je to ale s opravdickym zadkem. Proto si myslim, ze obrazek i kdyz je hezký, nesedí moc dobre k memu clanku.
Mohli bychom tedy uspořádat soutěž o nejlepší zadnici. Nějakou barokní a subverzivní…
Aporie v reflexi zadku by mohla vzniknout na dvou úrovních – jednak coby trochu zpráchnivělé subtéma feminismu a emancipovaného vnímání těla jako chodící televizní obrazovky. V takovou chvíli se zadek stává oním textem, je neustále čten (muži) a přehlížen (ve smyslu mít o něčem přehled), tím pádem znovu a znovu analyzován, což nutně vede i k rozšíření názvosloví. To má extrémní povahu – buď se usidluje na konci škály charakteru deminutivního, nebo na opačném konci charakteru vysoce hyperbolického. Kromě názvosloví se v takovém případě také stává umělcovým prostorem pro všeliké reklamy, soutěže, žebříčky apod. V každém tomto zpracování dosahuje nových významů.
Druhou úrovní je reflexe ženského zadku muži. Tato je touž, jako v předešlém případě, ovšem narozdíl od něj, je vnímána kladně. Zadek pak se může stát i předmětem sváru pohlaví, i když by byl raději předmětem smíření. Jeho kulturní odkaz je ovšem nezpochybnitelný.
Ale zřejmě je možný obojí pohled, jen se bavím jeho rozplétáním…
díky za článek
jeden o voze druhý o koze? .. nebo mi stále něco uniká.. ..ale nebojte, jen co bude čas, přijdu sem s vlastním výkladem psychologie a filosofie zadku. Toto téma není zajímavé jen pro intelektuály.., ale také pro tykve.