Ve světě, kde vám rodiče nedomluví sňatek a kde se musíte sami zasnažit o své až navěky, se má obecně za to, že byste si svou drahou polovičku měli pořádně okouknout a proklepnout. Já jsem byla celkem v klidu – je vtipný, pozorný, rozumíme si, umí uvařit i se trefit špinavými ponožkami do koše na prádlo. Taky rád čte a baví ho se mnou diskutovat nad tím, jak se správně skloňuje slovo, které radši nepoužíváte právě proto, že se tak divně skloňuje. Bingo.
Ráda čtu. To, že i on čtení považuje za skvěle strávený čas, je pozitivum. Když jsem se k němu přistěhovala, spojily se naše do té doby skromné knihovničky. Ukázalo se, že je ale trochu jiným čtenářem než já. Nejde ani tak o to, že sáhne po jiné knížce, ani že čte mnohem rychleji než já. Každý má nějaké libůstky, ale on je vážně nemocný na knihy. Posuďte sami.
Na rozdíl ode mě si čte večer v posteli, dokud nepřečte aspoň půl knihy a neusne. Sám tomu říká, že se musí učíst k smrti. Ale poněvadž čte několik knih zároveň, tak si běžně vyrovnává mezi naše polštáře komínek knih, které by mohl před spaním potřebovat. Ať jsou po ruce! Jenže některé knihy mě tlačí a škrábou a knižní věž se taky občas zřítí.
Když se chystáme někam na víkend nebo na dovolenou, řeší zejména to, co bude číst. Chápu. To mu za zlé rozhodně nemám. Knih si ale bere tolik, že vám to utrhne ruce, jenom než to přenesete ke dveřím. Občas sice jede bez čtiva… Ale bacha, naschvál! Je to past – záminka k tomu vzít knihkupectví cílové destinace útokem.
Jak už jsem zmínila, můj drahý se knihami rád obklopuje. Do knihovny ale nechodí. Jiným nebrání, ale sám to neuznává. Často domů místo nákupu donese čtyři nové knihy s tím, že nemůže za to, že po cestě potkal antikvariát či knihkupectví. Knihy jsou tak esenciální součástí našeho rozpočtu. Další jeho úchylkou je „škoda mít dobrou knihu jenom jednou“, a tak vlastníme spoustu titulů dvakrát, třikrát a třeba Londonova Martina Edena čtyřikrát (a to ani není jeho nejoblíbenější). Jo. A prosím vás neptejte se MĚ, jestli těch knih nemáme nějak moc. Z větší části jsou totiž jeho, má je podepsané.
Poslední Vánoce jsme se chystali vyřešit v jednom z našich oblíbených knihkupectví. Už v sekci pro děti jsme se rozplývali. To, že skutečně děti máme, je skvělá záminka k tomu nakoupit dětskou duševní potravu a pak se z ní radovat sami při následném předčítání. Pak jsme se rozdělili a každý šmejdil po svém s cílem vybrat dárky pro naše rodiče. Já poctivě našla pár adeptů. On pro sebe vybral knih asi osm, pro rodiče žádnou. Klasika. Snažil se mi namluvit, že tahle bude pro tátu a že si ji pak vypůjčí… Kecy v kleci. Něž jsme nakoupili pro všechny členy rodiny, hromádka knih, které si pak „půjčí“, vyčerpala u pokladny kreditku.
Mohlo by se zdát, že obdarovat mého muže knihou je jasná volba. Ale… jeho maminka mi často volá: „Jsem teď v knihkupectví a chci se poradit. Nevíš, jestli má tuhle knížku?“ „Má.“ „A co toho posledního Topola?“ „Taky.“ „A tuhle? Je to novinka.“ „Počkej, podívám se… jo, jo, vidím ji tady.“ „Se na něj taky můžu vykašlat!“ Jak já jí rozumím. Sama běžně před jeho narozeninami uvaluju na knihy embargo. A už dvakrát se mi povedlo překvapit muže knížkou, která se mu líbila a ještě ji neměl.
Podobných knihodivností má mnohem víc. Ale co. Už jsem to věděla, když jsem si ho brala.
Sloupek Denisy Goldmannové vyšel ve 31. čísle magazínu Lógr s tématem NEMOCI.