Naše civilizace je změkčilá, a proto spěje do záhuby. Takové sdělení dnes přináší mnoho knih a na trhu si vedou velmi dobře. Většinou stojí na pomezí filozofie, ekonomie, matematiky, zdatné rétoriky a, řekněme si to narovinu, jisté míry šarlatánství. Nassim Nicholas Taleb je jedním z nejvýznamnějších autorů tohoto typu. Jeho předchozí kniha Černé labutě se stala hitem a velmi zajímavá je i jeho novinka Antifragilita: Jak těžit z nahodilosti, neurčitosti a chaosu. Jedná se o analytickou i léčebnou teorii všeho. Představím vám nejen její gros, ale pokusím se ji aplikovat na jeden významný obor – literaturu –, abych tak ověřil, zdali je v praxi použitelná.
Co je to ta zpropadená antifragilita?
Taleb ve své knize představuje koncept, pro jehož popis musel vytvořit zcela nové slovo. Antifragilita. Opak fragility, tedy křehkosti, obohacený o další význam. V teorii antifragility lze vše přiřadit do jedné části triády – fragilita, odolnost, antifragilita. Fragilita má negativní nádech. Spadají k ní předměty, teorie, zkrátka jevy ve světě, jimž je vlastní krátkodobá životnost. V krizi umírají, ztrácejí na kvalitě a nakonec upadají v zapomnění. Jejich protikladem jsou věci odolné. V krizi zůstávají stejné. Nerozbijí se, ale ani nerostou, nemění se. Posledním a hlavním článkem Talebovy teorie je antifragilita, pozitivní vlastnost věcí, kterou dosud nikdo nepojmenoval a nerozpoznal. Antifragilní jsou takové věci, které krizí, tlakem či opotřebením získávají na kvalitě, rostou a dokážou z toho všeho těžit.
Položme teorii na rovinu reality. Na tenisovém kurtu vidíme hrát dva hráče. Semifinále. Nervy nadranc. Jeden je světová jednička, druhý tápe na hranici třetí světové desítky. Světová jednička prohrává 1:2 na sety, stav ve čtvrtém setu je 5:4 pro soupeře, který zároveň podává. Pohledem statistiky se jedná o jasnou situaci. Světová jednička má velmi malou šanci zápas vyhrát. Outsider je blízko titulkům sportovních deníků: Překvapení roku, fanynky si okusují nehty. Přesto nevyhraje. Opět, jako už tolikrát se stejným soupeřem. V krizi totiž světová jednička sebere všechny síly, prorazí podání, vyhraje set a v nastalé euforii vyroste a se zcela chladnou myslí ovládne poslední set 6:1. Prokázal svou antifragilitu – v krizi se stal lepším hráčem. Proto je světovou jedničkou. Ve vrcholovém sportu obecně platí, že ty nejlepší poznáte podle rozhodujících momentů. Dobrých jsou v historii stovky, antifragilní je Lendl, Federer, Djokovič, McEnroe – zkrátka ti, které si většina z nás z historie tenisu pamatuje. Ostatní už zná dnes pouze Google.
Antifragilita, jak píše Taleb, je charakteristickou vlastností všech přírodních a dlouhodobě odolných systémů. Právě proto příroda přetrvává, zatímco všechny lidské výtvory mají oproti ní velmi omezenou životnost (byť bychom se bavili o tři tisíce let starých ruinách na řeckých ostrovech). Jevy antifragilní mají tu vlastnost, že ke svému životu potřebují stresory, nahodilosti a volatilitu (ekonomický termín, který v podstatě znamená proměnlivost), tedy věci, které se v průběhu času na světě vyskytují.
Teorie proti dezinfekčnímu šílenství současnosti
Hlavní důvod, proč je potřeba teorii antifragility formulovat, spočívá v tom, že se současná společnost vinou své nadměrné vyspělosti stává cíleně fragilní, a navíc tuto vlastnost vydává za přínosnou. Děti vychováváme v dezinfikovaném prostředí, v němž se nesmí najíst bez umytých rukou, své domy vybavujeme s ohledem na maximální pohodlí, naše vozy od nás již téměř nevyžadují pozornost při řízení. Vše, co lidstvo dříve tvořilo antifragilním, z života současného člověka mizí.
Talebova kniha je místy neuvěřitelně nesnesitelná. Bývalý ekonom a univerzitní profesor trpí obrovskou egománií, kterou velmi často nechává skrze své psaní promlouvat, a teorii, již formuluje, tak často zneužívá jako prostředek k vyjádření svých světonázorů. Budu se držet literatury a uvedu příklad z této oblasti: Taleb používá na výběr knih ke čtení tzv. Lindyho efekt: „Knihy, o než je zájem i deset let poté, co vyšly, budou pravděpodobně čteny ještě deset dalších let; zájem o knihy čtené již dvě tisíciletí by měl vydržet podstatně déle.“ V citátu vidíme zřejmý logický lapsus – pokud všichni čtenáři přihlédnou k výběru knih skrze tuto formuli, literatura se stane fragilní a zanikne, jelikož nebudou vycházet žádné nové knihy. Aplikovat antifragilitu na literaturu tímto způsobem je zcela nedostačující a nelze ji považovat ani za relevantní názor, natož pak za teorii. Jedná se jen o hudrování starého konzervativce.
Neodsuzujme ale antifragilitu na základě jednoho příkladu. Taleb ve své knize představuje řadu triád, v nichž jednotlivé oblasti lidského života analyzuje z hlediska své teorie a ukazuje, které jevy jsou v tomto směru antifragilní, odolné a fragilní. Věnuje se zde i literatuře, avšak pouze ve formě média, kterým se přenáší. Fragilní je dle Taleba čtečka knih (jak překvapivé u tak extrémního konzervativce), odolná je kniha a antifragilní je ústní tradice. Zamysleme se nad tím: antifragilní je něco, co nemůže zmizet, nezmizí-li lidstvo samo; odolné je něco ověřené časem a nezávislé na ekonomické vyspělosti; fragilní je výdobytek doby, u kterého není jasné, zdali nepředstavuje pouze slepou uličku dějin. Antifragilitu tedy posoudíme tak, že přihlédneme k ekonomickým aspektům (antifragilní jsou věci, které využije i křovák v africké buši), posoudíme historickou zkoušku volatilitou, nahodilostí a stresory, a přihlédneme k času, po který daná věc dokázala existovat.
Díky této analýze se dostáváme k zásadnímu problému celé teorie, a to její neschopnosti analyzovat novoty. Vznikne-li nějaká věc zítra, teorie antifragility ji označí s velkou pravděpodobností za fragilní. Internet by byl v roce 1983 označen za fragilní. Přesto o třicet let později musíme uznat, že je naopak mimořádně antifragilní a současné krize, kterými prochází (hnutí Anonymous, pirátství, kyberútoky), internet naopak velmi posilují.
Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, co se bude číst za sto let?
Literární teoretici, praktici, historici i fanoušci (čtenáři) řeší dlouhá desetiletí jednu zásadní otázku: Dokážeme nějak rozeznat, že tato literatura (román, povídka, báseň) přežije zkoušku časem a stane se součásti literární historie? Jaké vlastnosti má mít román, aby ho zub času posílil a četl se ještě po sto letech, jako je tomu u Bílé nemoci Karla Čapka nebo Paní Dallowayové Virginie Woolfové? Ukažte mi rozdíl mezi Žertem, románem zakazovaným režimem, v němž vznikl, a přesto dodnes náruživě čteným pod školními lavicemi, a knihou Moje první lásky Ivana Klímy, které taktéž neměly lehkou cestu na svět, ale dnes po nich neštěkne ani pes (přestože jiná kniha stejného autora, Soudce z milosti, testem antifragility prošla a dodnes se čte, přestože nepoměrně méně než Žert)? Co je na Rimbaudovi, že ho dodnes lidé chtějí číst, co na Seifertovi?
Na tyto otázky se pokusila částečně odpovědět teorie pole Pierra Bourdieua, kterou si kulturologové malinko upravili k obrazu svému. Velmi zjednodušeně řečeno ji představme takto: Historie vytváří kolonky, které potřebuje zaplnit, aby se dala verbalizovat a vysvětlit. Lidé milují a potřebují kategorie, a historie na ně proto vypisuje výběrové řízení. Kdo v něm uspěje (a nemusí to být nutně výběrové řízení dle pražského magistrátu, tedy forma vítěz bere vše, včetně vily s bazénem a výhledem na Martinik), ten bude navždy čten, zmiňován a oslavován. A proto hledáme zástupce pro americké beatníky (Na cestě), pro českou básnickou sbírku v duchu poetismu (Na vlnách TSF), pro realismus českého devatenáctého století (Babička), pro historický román přelomu devatenáctého a dvacátého století (Jirásek), pro moderní poezii (Rimbaud, Květy zla), pro dekadentního nihilistu moderní společnosti (Bukowski) a tak dále a tak podobně.
Problém Bourdieuova pojetí vidím minimálně dvojí. Jednak jeho abstraktnost a nekonkrétnost – pokud chci vysvětlit, proč lidé dodnes čtou Švejka, zkrátka si vytvořím kategorii, která mi to pomůže vysvětlit. Problém druhý poté spočívá v retroaktivitě. Umožňuje nám objasnit, proč se nějaká (historicky či čtenářsky) úspěšná kniha stala úspěšnou, ale jakmile potřebujeme zjistit, zdali nějaká kniha bude úspěšná v budoucnu, Bourdieu se náhle schovává za kamny a dělá, že neexistuje, protože nezná odpověď.
Antifragilita: Všelék, nebo chujovina?
Talebova teorie se tváří, že chce do této diskuze vstoupit a nabídnout nástroje, kterými lze tento dlouholetý problém vyřešit. Světová nakladatelství by mu jistě tleskala. Jenomže pročteme-li Talebovu knihu až do konce, zjistíme, že za antifragilní knihy lze označit pouze bibli, korán a podobné typy písemností stojící na počátku kultur. Dále už záleží na názoru interpreta, případně Nassima Nicholase Taleba. Stačí přihlédnout k jednomu příkladu řazení jevů do triády – Platón a Aristoteles jsou fragilní, Nietzsche antifragilní. Důvod? Talebovy sympatie a míra, do jaké tito lidé zapadají do myšlenkového prostoru jeho teorií.
Teorie antifragility představuje rozhodně obrovskou výzvu. Může nabídnout nějakému doktorandovi motivaci k tomu, aby ji domyslel pro literaturu či jiný humanitní obor a dodal jí analytickou využitelnost. Podaří-li se mu to, pogratulujme mu k vydělaným milionům. V současné podobě je ale tato teorie pro tyto oblasti nepoužitelná. Osobně tím pro mě vzniká otázka, nakolik je taková teorie obecně uplatnitelná. A už tím, že si tuto otázku kladu, naznačuji svou odpověď. Talebovi se podařilo vytvořit a popsat vlastnost, kterou nikdo před ním nedokázal slovem pojmenovat. Toť vše. Na bichli o 552 stranách je to ale poněkud málo.
Nassim Nicholas Taleb: Antifragilita: Jak těžit z nahodilosti, neurčitosti a chaosu
Paseka 2014, 552 stran
