Druhého ledna skončila nejsledovanější výstava uplynulého roku – Dekadence now! v pražském Rudolfinu. Recenzí bylo napsáno přehršel, vyrojily se snad i v magazínech pro ženy. I tak mám ale nutkání o ní pár odstavců napsat. Výstava totiž vyvolává velice zajímavé otázky estetické a teoretické. Ty se točí kolem několika základních pojmů: dekadence, kontroverze, tabu, popkultura, kýč.
Dekadence konce 19. století překračovala dominující společenské normy, a v tom smyslu ji můžeme označit za kontroverzní. Převracela vnímání krásy a ošklivosti, vnášela do umění témata, která byla z morálního či estetického hlediska problematická, jinými slovy porušovala tabu. Tehdy bylo zapotřetí prolomit puritánskou měšťáckou morálku a tematizace některých věcí tak už byla průlomová sama o sobě. Jak je to však dnes, kdy se s erotikou setkáváme denně v reklamě na mýdlo a hollywoodské trháky nás zavalují hromadami mrtvých a hektolitry krve? Mohou dekadentní témata dnes být stále ještě kontroverzní a fungovat jako tabu?
Odpověď je nasnadě. Dekadentní poetika byla svým charakterem již dopředu odsouzena k postupnému vyprazdňování, o čemž v českém prostředí svědčí konzervativní pozice a manýrismus Moderní revue, v kulturním ovzduší první republiky. Později v průběhu 20. století byla dekadence postupně plně pohlcena popkulturou, stačí se podívat na estetiku některých hudebních směrů: punk, metal, emo, ale v podstatě i hiphop a vůbec celá populární hudba, minimálně od chvíle, kdy hudebnímu průmyslu začaly vládnout videoklipy, a přestalo jít v první řadě o hudbu. Dekadence se stala součástí mainstreamu, kontroverze marketingovou značkou. Všimněme si, že za kontroverzní bývají často označovány osobnosti, výroky a díla, která jsou ve skutečnosti velmi konvenční.
Znamená to, že žijeme ve společnosti, ve které – pomineme-li témata jako sexuální zneužívání dětí – už žádná skutečná tabu neexistují? Nikoliv, jen se změnil jejich charakter a často i jejich znaménko. Domnívám se, že vznikají v důsledku pokrytectví jistých společenských vzorců. Francouzský spisovatel Michel Houellebecq uvádí jako příklad tabu sexuální frustraci – dospělého člověka, který nežije sexuálním životem, a to ne z vlastního rozhodnutí, ale prostě proto, že je ošklivý. Toto tabu vzniklo jako reakce na sexuální nevázanost, která je součástí dominujícího obrazu životního stylu, který je součástí popkultury. Tabu naopak není člověk, který se vyžívá v sexuální perverzi. Jindy může tabu vznikat jako vedlejší produkt politické hyperkorektnosti. Dokladem je film Borat, který dokonale boří patos amerického snu a ve své road movie na cestě z východního na západní pobřeží odkrývá jedno politické tabu za druhým. Borat ukazuje, že tabu se odhaluje v konfrontaci různých kontextů. A umění, zvláště postmoderní, jehož základem je právě kontextová konfrontace, dokáže takové situace navozovat.
Po předchozích řádcích je zřejmé, v čem tkví základní problém výstavy Dekadence now!. Namísto toho, aby díla zasazovala do sémanticky produktivních kontextů, činí pravý opak: skládá je do předem připravených šuplíků. Názvy jednotlivých oddílů připomínají pouťového vyvolávače: Krajnost sebe: bolest! Krajnost těla: sex! Krajnost mysli: Šílenství!. Koncept výstavy vychází z nepochopení dekadence v současné kultuře, jejím problémem je vytyčení dvou neslučitelných cílů. Výstava mohla být úspěšná, pokud by si zvolila jeden z nich: buďto odhalovat skutečná tabu současnosti, jak bylo naznačeno v předchozím odstavci, anebo reflektovat dekadenci jako skrytou součást popkultury, jak naznačuje jeden z oddílů výstavy Krajnost krásy: pop!.
Výstava je tím, co Jiří Ptáček v recenzi v Novém prostoru označil za „kurátorský kýč“. Zdá se, že je na čase přeformulovat tradiční definici kýče, která říká, že kýč zobrazuje objekty obecně přijímané za krásné nebo objekty s pozitivním citovým nábojem. Zkušenost s popkulturou nás svádí k nutnosti rozšířit sféru tematiky kýče o objekty obecně přijímané za ošklivé nebo negativní, jaké jsou spjaty právě s pojmem dekadence. Ještě jiný náhled nabízí teze německého estetika Ludwiga Giesze, který ve své stati O kýči ze 60. let píše, že kýčovitý vztah můžeme zaujmout k jakémukoliv objektu, včetně uměleckého díla. Dekadence now! je kurátorsky koncipována tak, že návštěvníkům podsouvá kýčovitý prožitek, a nabízí jednoznačnou povrchní interpretaci, zdůrazňující jen jejich dekadentní či kontroverzní aspekty, čímž umělecká díla značně ochuzuje. V takovém pojetí se nám výstava jeví jako popkulturní atrakce, která ukazuje umělecká díla v dekadentním obludáriu.