Znáte to – někdy je vám hej, sedíte po práci ve Stromovce na pivku, kolem vás projde kočka v těsném tričku a usměje se na vás, sluníčko už jen příjemně hřeje, prostě pohoda. A protože je vám z přemíry štěstí dokonale blivno, tak to musíte vyvážit pořádnou dávkou deprese, ze které se do podzimu nevyhrabete. Přinášíme proto tipy na spíše méně známé filmy, které nekončí zrovna happy endem. Ať vám ten úsměv a dobrá nálada z tváří rychle vymizí, sluníčkáři. Jedná se o snímky povětšinou staršího data, ale samozřejmě pozor na spoilery! Řazeno podle abecedy, nikoliv podle kvality.
Buried (Pohřben zaživa)
Ryan Reynolds to má s hereckou kariérou jako na horské dráze. Momentálně je díky Deadpoolovi na nejvyšším bodě. Ačkoliv o jeho ne-herectví se vedou sáhodlouhé debaty, v nenápadné pecce z roku 2010 ukázal, že one-man show s přehledem ustojí. Český název přesně odpovídá tomu, co ve filmu uvidíte. Pár scenáristických berliček sice snímek uměle natáhne, nekompromisní finále vás ale uvrtá do sedačky tak, že zapomenete dýchat. Jen pro ultra cyniky!
Cube (Kostka)
Komorní horor z Kanady, ve kterém se šest cizinců ocitne ve smrtícím krychlovém bludišti, kde sebemenší chyba znamená bolestivou smrt. Film dodnes překvapuje intenzivními scénami, ze kterých vede především ta z modré „tiché“ krychle. Postavy se navíc v rámci žánru chovají poměrně logicky a tvůrci nemají diváka za blbce, jak je tomu ve většině ostatních „hororových“ případů. Třešničkou na dortu je právě závěr, ve kterém kromě duševně postiženého chlapce zemřou všechny postavy. Úplně poslední záběr, příjemně nejednoznačný, pak zanechává ono pověstné mrazení v zádech. Ještě dva měsíce po zhlédnutí filmu jsem nemohl usnout, protože jsem si myslel, že pootevřená skříň v pokoji je vchod do jedné místnosti. Fuj! Další pokračování už koncept nepěkně rozblembcala, ta už nebrat.
Hotaru no haka (Hrob světlušek)
Animovaný film nutně nemusí obsahovat dementní Mimoně nebo roztomilá zvířátka. Animovaný film vůbec nemusí být cílený jen na nejmenší a může způsobit pěkné deprese. Příběh dvou malých dětí z konce druhé světové války, které přijdou o oba rodiče a musí se v poválečném Japonsku, kde je nedostatek jídla, samy o sebe postarat, patří vyzněním k jedněm z nejsilnějších protiválečných filmů. Vzhledem k tématu článku nemusím moc napovídat, jak film skončí, ale i tak by vás rozhodně neměl minout!Into the Wild (Útěk do divočiny)
„Happiness only real when shared.” (Štěstí je skutečné, pouze je-li sdíleno.) Jednoduché poselství dokonale vystihující atmosféru snímku Seana Penna. Skutečný Christopher McCandless se z pochopitelných důvodů k samotnému snímku už vyjádřit nemohl, ale vsadil bych se, že si lepší film o tom, jak je důležité být svobodný, ale v důsledku je to k ničemu, když svobodu a štěstí nemáte s kým sdílet, přát nemohl.
Melancholia (Melancholie)
Katastrofické filmy o konci světa nemusejí obsahovat pouze velkolepé výbuchy, střílení emzáků či patetické proslovy. Zánik světa se dá odpvyprávět pěkně depresivně i skrze jednu svatební „veselici“. A byť si režisér Lars von Trier v Melancholii vybral dle mě svou slabší chvilku a místy se film nepříjemně táhne, na konci to Země plně schytá a všechno pomře (podobně jako v Proyasově Proroctví, ale co naplat – na nahou Kirsten Dunstovou se holt kouká lépe než na plešatícího Nicolase Cage). To by se Willu Smithovi nestalo…
Saw (Saw: Hra o přežití)
Jeden z nejprovařenějších filmů seznamu. Ano, prozatímních šest (!) pokračování proměnlivé kvality celou sérii stáhlo do kvalitativně pochybných vod, ale to nic nemění na tom, že jednička vaše nervy opravdu drsně pocuchá. A závěrečné odhalení vraha Jigsawa, který byl celou dobu živý a v jedné místnosti s hlavními hrdiny, možná zpětnou logikou skřípe, na druhou stranu umožňuje opětovné zhlédnutí, které nenudí. A to se u hororového žánru vždy cení.
The Blair Witch Project (Záhada Blair Witch)
Zakladatel subžánru tzv. „found footage“ (děj filmu je prezentován jako nález stopáže povětšinou z ruční kamery, většina filmu je pak viděna z pohledu první osoby) při svém uvedení pěkně zmátl velkou část veřejnosti, protože se „nalezené“ záběry prezentovaly jako autentické. Záhada Blair Witch je samozřejmě totální fake, v roce 1999 byl ale koncept tuze originální a finální zmizení všech aktérů v rozbořené chatce kdesi v marylandských lesích bylo festovně nervydrásající.
The Descent (Pád do tmy)
Odlehlé místo (zde jeskyně v Appalačském pohoří), nemožnost úniku, příšeráci postupně vraždící hlavní hrdiny. Neoriginální premisa je v Pádu do tmy okořeněná klaustrofobickou atmosférou, kvůli které si stoprocentně naděláte do kalhot (dvakrát tolik, když si film pustíte o půlnoci sami doma bez jediného světla). Šťastné „vyváznutí“ hlavní hrdinky na konci snímku pak jen potvrdí, že speleologie nebude vaším koníčkem číslo jedna.
The Fly (Moucha)
Šťavnaté praktické efekty a masky, atraktivní myšlenka spojení člověka a zvířete, výtečný výkon Jeffa Goldbluma a výživné hororové finále dělají z Mouchy klasiku, která neomrzí. A je na ní přesně vidět, proč i sebešílenější nápad pod vedením schopného režiséra (zde kanadského mistra Davida Cronenberga) může dobře fungovat. Pokud se ale tématu chopí někdo méně schopný, tak film skončí jako pěkná *račka, kterou je přesně druhý díl (už bez Cronenbergovy taktovky).
The Mist (Mlha)
Společně s Pohřben zaživa můj jednoznačný favorit žebříčku na to, abyste se po výborné Lógrnight vrátili do šedých depresí života. Nákupní středisko obklíčené neprostupnou mlhou, v níž se schovávají smrtící příšery, uvnitř nákupáku zase hrozí lidští fanatici, kteří jsou možná ještě nebezpečnější. Frank Darabont (Vykoupení z věznice Shawshank) mistrně zrežíroval novelu Stephena Kinga. Každá hororová/thrillerová/akční scéna vás dostane do kolen, to pravé psycho ale přijde v samotném závěru. Spoilerovat pro jednou nemusím, kdo viděl, tak mi dá za pravdu, že o moc depresivnějších závěrů v hollywoodských snímcích není. No a vy ostatní? Hybaj nakoukat, tohle je kult!
Vojtěch Marek
