Magazín Lógr vás zve na letošního Knihex, který se koná v neděli 23. 6. na pražské náplavce.

Náš stánek, který sdílme s časopisem Psí víno a Nakladatelstvím Petr Štengl, nabídné mnohá básnická čtení, performance a hudební vystoupení.

Dále se Knihexu účastní

A2, Akropolis, Analogon, Apostrof, ArtMap, Artur, (Ateliér ilustrace VŠUP), Baobab, Brody, Casablanca, Dauphin, Divus, dybbuk, edition lidu, FF UK, Fotograf, Full Moon, H_aluze, His Voice, Host, Hrana, Komfort Mag, Labyrint, Lipnik, Lógr,Meander, NAMU, Napoli, P3K, Pandora, Papelote, Pavel Mervart, Perplex, Petr Štengl, Plav, Psí víno, Revolver Revue, Rubato, Siyotanka, Triáda, VŠUP, Verzone, Wo-men a další.

Více informací o celém odvážném podniku naleznete na adrese

www.facebook.com/knihex

Z Brna do pražského Doxu konečně doputovala výstava Signály z neznáma, český komiks 1922–2012. Zkušenější návštěvník galerií ví, že v Doxu je většinou více expozicí najednou. Také jsem to věděla, ale neuvědomila jsem si, jaké to nese následky. Zavítala jsem totiž také do části, která představovala tvorbu Krzysztofa Wodiczky pod názvem Out/inside(rs), a stálo to za to.

Výstava představuje tvorbu polského umělce, který se věnoval především otázkám války, konfliktům ve společnosti – nacionalismu, diskriminaci, veřejné komunikaci a odlišným osobním traumatům. Celé přízemí holešovické galerie je proměněné v několik uměleckých světelných instalací, které Krzyszytof Wodiczko již představil i v jiných světových metropolích. Wodiczko pomocí světelných projekcí spojených často se zvukovým záznamem upozorňuje na aktuální problémy. Například otázku postavení žen v polské společnosti znázornil skrze videohovory, dialogy či monology Polek z různých sociálních vrstev. Na fasádě umělecké galerie Zachęta  se ženy buď obracely přímo k publiku, náhodným kolemjdoucím, nebo rozmlouvaly navzájem. V jiných projektech se rozebírá téma násilí, válečných traumat nebo emigrantů. Nejpůsobivější, a snad nejaktuálnější pro českou společnost je expozice, věnovaná postavení Romů v našem státě. Z obličejů bust a soch literárních, hudebních a jiných velikánů promlouvají Romové o svých problémech, o vztahu českých žáků k romským dětem, o rasistických předsudcích ve společnosti a tak dále. Český parnas se skládá z Karla Havlíčka Borovského, Elišky Krásnohorské, Bedřicha Smetany, Tomáše G. Masaryka, Josefa Jungmanna, Františka Palackého a Boženy Němcové. Ne náhodou ožívají obličeje těchto postav  z učebnic právě dnes, kdy otázky tolerance a respektu k jiným kulturám  zapadly, stejně jako tyto osobnosti, někde v minulosti.

Kromě videoinstalací se Krzyszytof Wodiczko věnuje projektování různých druhů vozidel. Sestavil zvláštní pohyblivé jeviště, které sám v praxi vyzkoušel. Skutečné uplatnění tento experiment, který svým vzhledem připomíná vozítka Segway, ale nenašel. Možná se autor tohoto bizarního dopravního prostředku nechal inspirovat právě Wodiczkem.  Jediný v praxi uplatněný projekt představuje zvláštní vůz pro bezdomovce, který vznikl ze vzájemné spolupráci s nimi.  Otázce cizince a jeho postavení ve společnosti jsou  věnovány projekty Berla pro cizince a Mluvítko. Pomocíjednoduchých znaků, berly či přístroje, který přibližuje posluchači ústa mluvčího,  umělec připomíná a přibližuje „slušným lidem“ otázky, o kterých se málo mluví a mají často výrazně negativní  charakter.

Kurátoři výstavy Signály z neznáma odvedli vynikající práci. Na menším prostoru představili stručně historii českého komiksu a jeho proměny v průběhu 20. a počátku 21. století. Pravděpodobně se na ni dojdu podívat ještě jednou, protože nezapomenutelný dojem z první expozice, kde mi „tatíček“ mluvil do duše, byl natolik silný, že mi ani nedovolil naplno si komiksovou expozici užít. A kvůli té jsem do centra Dox původně vyrazila.

OP

obrázek: DOX

22. 2.–6. 5. 2013 Krzystof Wodiczko: Out/Inside(rs)

8. 3.–20. 5. 2013 Signály z neznáma. Český komiks 1922–2012

V podobném duchu probíhalo i čtení. Nevím, z jakého důvodu, možná z nízké sebedůvěry, Ivana na svém křtu nevystupovala sama , ale se zástupem žen, které jí během psaní knihy pomáhaly, radily, podporovaly ji a recenzovaly její knižní prvotinu.

Nícení jsem nečetla a popravdě po tomto večeru asi ani číst nechci. Důvod? Odradily mě „moudré“, milé řeči. První se ujal slova Petr Borkovec. Seznámil ještě napjaté publikum s Ivanou a následujícím průběhem večera. Dále promluvily postupně  Milena Marešová, Sylva Fischerová a Kateřina Rudčenková. Skoro žádná z dam nepředčítala samotnou knihu, ale pronášela oslavné řeči o hrdince večera. Věřím, že osobnost Ivany Myškové skutečně musí být velmi inspirující, uklidňující a přivádějící na pozitivní myšlenky, ale všeho moc škodí. Předpokládám, že podobně milé a inspirující vyznění má i kniha, o jejímž obsahu, kromě toho, že se jedná o román v dopisech, jsem si odnesla pouze mlhavou představu.

Samozřejmě že tato ženská společnost nemohla nezmínit „směšný“ článek Jiřího Peňáse o pavoučích ženách a současné ženské tvorbě v Česku, kde se recenzent podobným pochybným způsobem snažil rozpoutat diskusi o české literatuře. Podařilo se mu hlavně naštvat spoustu mladých spisovatelek a literárních kritiček. Ve Fra padly toho večera otázky, proč se tady Jiří Peňás neukázal, aby se přesvědčil o opaku, tedy že ženy umí psát, ale nesepisují své myšlenky do neuspořádaného textu, nezaplétají je do neurčité pavučiny pouze proto, že to tak cítí.

S postupujícím večerem a čtením následoval autorčin přednes společně s jejím manželem Vratislavem Kadlecem. Klasické předčítání se proměnilo v milé rodinné loutkové divadlo.  Abyste mě nepochopili špatně, nebylo to špatné čtení, ale příliš přeslazené – jako by mě někdo nacpal kilem oblíbených  sladkostí. Na konci pak zůstala příliš hořká pachuť.

OP

Dvě z vět této „sonáty“ vyšly už v osmdesátých letech v samizdatu a později v tisku, zatímco úvodní Měsíc ve žních je publikován poprvé. Binar ho začal psát v roce 1970 jako svou v podstatě první prózu, jejíž vznik je vázán na násilnou změnu politické situace v zemi. Tehdy došlo u autora k obratu od poezie, který komentuje: „…na to, abych mohl vůbec nějak v této mrtvé sezoně žít či ji přežít, verše už nestačí… Během šedesátých let jsem nabyl přesvědčení, že verše jsou zpěv, cante jondo, nesený rytmem, dechem, a dýchat se prostě už nedalo.“

Autentický, nezaměnitelný Binarův projev nás nenechává na pochy- bách, že jde o autora ovládajícího básnické řemeslo. Jeho jazyk charakte- rizuje bohatá obraznost, jejíž podstatou jsou neustálé metamorfózy skutečnosti, která se mu přes svou banalitu zázračně proměňuje  „a nahým divem / se v tělo strojí“, ale stejně se vždy nakonec ozve „křik pávů, skřípot dveří“ – jako Holanovu Náměsíčnému.

Neustále plynoucí, melicky komponovaná souvětí, přesahující délkou často celou stranu, předznamenávají Playback, jednovětý román, zakončený třemi tečkami. Binarova „sonáta“ dokládá, že až dodnes platí to, co řekl Fučík už před třiceti lety o způsobu autorova vyprávění, když ho nazval „periodami mannovsko-faulknerovskými“.

Máchovo „Temná noci! jasná noci!“, motto Měsíce ve žních, naznačuje, že vertikála jednoho z největších českých básníků tvoří základní směřování rovněž v díle Vladimíra Binara. Jednota obou polarit, existenciální úzkosti a spalující vášně k životu, je pro jeho tvorbu typická. K těmto temným propastem se přirozeně přidružuje situace a atmosféra politická i běžné životní deziluze.

Celou knihou prostupuje oheň, zcela podle jednoho Hérakleitova zlomku, že svět tento „vždy byl, je a bude – stále živý oheň, který se zažehává podle míry a dle ní uhasíná.“ Síť cyklicky se navracejících motivů básník splétá z blesků, plamenů, žáru, ohně, přívalů slunečního a měsíčního světla, nechává se jimi bezmezně uchvacovat, opájet až        k zešílení. Koneckonců vždyť dívka, s níž se hrdina Měsíce ve žních náhodně setká a zažije s ní první milostné vzplanutí, má za otce polykače ohně a matku krasojezdkyni: „Možná že ten plamen spolkla její matka, když naposled proskakovala tím ohnivým kruhem, a on v ní zůstal, a teď šlehá z ní. Z té její holky.“

První „věta“ sonáty, Měsíc ve žních, tvoří prozaickou paralelu k Binarově básnické sbírce Hlava žáru. Hlavní hrdina, čerstvý maturant, si plnými doušky užívá prázdnin na slezském venkově, v jeho vyprávění se prolíná realistické se snovým, fantasijním či přímo surrealistickým.

Na rozdíl od maturanta, který ještě nevěděl, že místo na filozofickou fakultu bude muset na několik let do fabriky, se hrdina Dimanche à Paris po návratu do Prahy, kde opět prožije milostnou noc, ocitá již ve zcela jiné situaci: „Dobrá, tohle je definitivní. Ale co ona? Že já nemůžu žít ani v té zemi, odkud jsem přijel, a teď už ani ne tady, dobrá. Ale ona…“ Fascinující vír příběhu nás vrhá střídavě do Francie a do Čech, kde se však stává vypravěč rovněž cizincem. Tento pocit „vykořenění“ ho však nestrhává do nicoty, naopak se mu zjevují do této chvíle zapomenuté drúzy zážitků z dětství.

Závěrečnou „větu“ měsíční sonáty, Číňanovu pěnu, těžko charakterizovat výstižněji než to udělal Bedřich Fučík: „Hle, ten rozmáchlý oblouk sklenutý mezi Prahou a Tahiti houpajícím se na vodách Tichého oceánu…“ Na Tahiti se motiv ohně mění v požár. Sen básníků o exotickém ráji brutálně kontrastuje s návratem do zasněžené normalizační Prahy a se smrtí přítele, což vyústí do refrénovitého výkřiku „Kurva smrt…“ Rámcem lunárního příběhu je vyhazov hlavního hrdiny z fakulty, kam se kdysi toužil dostat, tvořící nepochybně další autobiografický motiv „sonáty“.

Hodnotné literatury se dnes vskutku vydává poskrovnu, a pokud prózy Vladimíra Binara vycházejí tak opožděně, nezbývá než se ptát, jestli autorův archiv obsahuje a vydá podobné soubory či díla, abychom se setkali nejen s tak výrazným básnickým projevem, ale i s jedinečnou kombinací zážitků tří kultur: české, francouzské a polynéské.

Hana Enderlová

Vladimír Binar: Číňanova pěna. Triáda, Praha, 2011, 260 stran.

poznámka redakce: 17. října 2012 získal Vladimír Binar za tuto knihu Cenu Jaroslava Seiferta.

Posuzovat thriller je samozřejmě nutné s ohledem na daný žánr. Simon Mawer je však  uznávaným autorem nejen v Británii (vždyť byl nominován i na slavnou Man Bookerovu cenu), a proto se od něj očekává buďto nejvyšší kvalita v rámci daného žánru, anebo, v lepším případě, i přesah mimo okovy thrilleru. Ani jedno ale román Dívka, která spadla z nebe nesplňuje.

Příběh je přitom velice líbivý. Bilingvní dívku, která v průběhu knihy mění jména rychleji než metrosexuál spodní prádlo, přijme armáda na výcvik pro Special Operations Executive – byla jednou z 53 britských žen-agentek, které za války působily v britských službách. Je poslána na misi do Paříže, aby přiměla k návratu svého dřívějšího kamaráda-skoromilence, který je významným fyzikem. V pozadí akce je závod ve výrobě atomové bomby. Tím se splňuje i další nutná podmínka pro tržně úspěšné knihy – obsahuje dávku specifických vědomostí, díky nimž má čtenář pocit, že skrze četbu bude v restauračním zařízení působit před kamarády jako vzdělanec.

Přes potenciálně napínavý příběh ale z řádek Dívky, která spadla z nebe sálá neodvratná topornost a těžkopádnost. Každý motiv, zápletka i postava jsou v příběhu zřejmě jen proto, aby byla splněna učebnicová pravidla pro napsání bestselleru.

Literatura se čím dál tím víc přibližuje řemeslné výrobě. Knih o tom, jak správně psát, vychází nesčetné množství. Existují i univerzitní obory pro tvůrčí psaní. To samozřejmě není nic objevného. Tím pádem ale každý, kdo chce, ví, jak zní recept na napsání bestselleru. Simon Mawer nevědomky ukazuje, jak to dopadne, když se v literatuře vaří podle osvědčených receptů. Není úplně špatná, lze ji strávit, zasytí, ale po jedinečné chuti ani památky. Listování takovou knihou připomíná asi nejvíc návštěvu muzea voskových figurín.

Největším zklamáním je pro mě vykreslení postav. Jako by autor zapomněl, že kromě důkladného studia principu atomové bomby a typů izotopů uranu je v literatuře třeba i emocí a vytvoření vztahu mezi příjemcem textu a jednotlivými figurami románu. Hlavní hrdinka – Marian, Alice, Anne-Marie Laroche atd. – má být statečnou ženou, tajnou agentkou, vlastně takovou válečnou slečnou Bondovou. Namísto toho ale neustále pofňukává a řeší, kterého kluka má radši. A není to jen ženská postava, která není důvěryhodná. Všechny postavy jsou vlastně jen jména.

Nejlepší části knihy nakonec přicházejí v dialozích, které se týkají fyziky. Ocenit lze totiž alespoň autorovu píli a velmi čtivé tempo přímých řečí. To ale nic nemění na tom, že thriller Dívka, která spadla z nebe je čtení zajímavé pro nepříliš sečtělé fanoušky seriálu Teorie velkého třesku. Pokud někdo někdy držel v ruce kvalitní thriller, neřkuli kvalitní román, poté pravděpodobně novinku Simona Mawera vůbec nedočte.

Mawer, Simon: Dívka, která spadla z nebe. Kniha Zlín, 2012. 340 stran.

Marek Dobrý

Filozof a ateista Alain de Botton před několika dny oznámil záměr postavit poblíž londýnské finanční čtvrti City čtyřicet sedm metrů vysokou věž, která by sloužila jako „chrám ateismu“. Nápad přitom nebyl přijat příliš vřele. Podle Richarda Dawkinse a jiných populárních naturalistů je slovní spojení „chrám ateismu“ oxymóronem a samotná představa takové budovy je podle nich absurdní. Fundamentalističtí křesťané v diskuzích pod novinovými zprávami zase de Bottonovi doporučují, aby se seznámil s osudem mýtické babylonské věže a stavbu pokládají za urážku boha. Kritici, kteří mají na srdci bezpečnost v Londýně pak varují, že nepřátelství vůči věžím bezbožnosti s bohem fundamentalistických křesťanů sdílejí i fundamentalističtí muslimští teroristé.

Nápad tedy sice nevzbudil nadšené reakce, na druhou stranu ale kolem něj vznikla slušná mediální kauza. Nejspíš ne náhodou se o de Bottonově vizi začalo mluvit v době, kdy se na pulty britských a amerických knihkupectví dostává jeho nová kniha Náboženství pro ateisty: bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství, jejíž český překlad s předstihem už v prosinci vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Autorův návrh na stavbu chrámu ateismu přitom není pouze čirou mediální provokací. Mnohem spíše jde o praktické vyústěním teoretických myšlenek, které jeho kniha obhajuje.

Kniha má za cíl představit novou verzi ateismu, kterou autor ve svých přednáškách nazývá „Ateismus 2.0“. Jasně se přitom vymezuje vůči údajně agresivnímu a destruktivnímu ateismu známého z děl a vystoupení Richarda Dawkinse. De Botton navrhuje, aby ateismus přestal být negativistickou kritikou náboženství a místo toho se stal spíše jeho pozitivní alternativou. Asi nejdůležitějším poselstvím knihy je pak tvrzení, že by se ateistické hnutí nemělo apriori štítit všeho náboženského, protože některé náboženské vynálezy jsou údajně užitečné. Trávení času ve vlastních monumentálních chrámech (například někde uprostřed Londýna) je prý právě jedním z užitečných vynálezů náboženství, které by si ateistické hnutí mělo osvojit. Tato volnočasová kratochvíle totiž člověku údajně psychicky ulevuje, když mu skrze majestátní architekturu připomíná jeho malost a bezvýznamnost jeho starostí.

Obecná proklamace, že na náboženství může být něco dobrého a že se od něj ateisté mohou něco naučit zní ještě docela přijatelně. Horší je, když se de Botton pustí do konkrétních návrhů toho, jak by se ateisté mohli z „moudrosti náboženství“ poučit. V jedné z jeho kuriózních vizí například navrhuje, aby vznikla síť restaurací jménem „Agapé“, jejíž provoz by se inspiroval hostinami raných křesťanských sborů. Člověk by byl v takovéto restauraci záměrně posazen k neznámým lidem a večeře by měla dopředu daný řád, který by účastníkům předepisoval témata konverzace uvozená závažnými otázkami jako „Čeho litujete?“, „Komu nemůžete odpustit?“ nebo „Z čeho máte strach?“.

Kritici většinou nesouhlasí se samotným základem de Bottonovy vize ateismu, především pak s tvrzením, že by se ateismus měl stát pozitivní alternativou náboženství. Tito lidé mají stručně řečeno za to, že ateismus, který staví chrámy a zakládá restauace přestává být ateismem a začíná být sektou. Podle mého názoru má pak de Botton pravdu v tom, že musí existovat pozitivní světonázorová alternativa náboženství. Ta už ale naštěstí dávno existuje a je jí naturalismus, scientismus a sekulární kultura. Pocit vlastní malosti, který by člověk mohl zažívat v padesátimetrovém chrámu ateismu fanoušci vědy už dávno prožívají a to například při sledování klasického dokumentárního seriálu Cosmos astrofyzika Carla Sagana z roku 1980. Mše pak sekulární kultura nahrazuje ještě snáz a to například prostřednictvím zážitků z fotbalových utkání a koncertů. A nakonec i poutě snadno nahradí například letní hudební festivaly.

Obecně lze říct, že kniha je napsaná velmi čtivě, obsahuje spoustu zajímavostí týkajících se jednotlivých náboženství a k tomu je od začátku dokonce prosycená jemným humorem. Mnohé z těch de Bottonových názorů, které se netýkají přímo jeho projektu „Ateismus 2.0“ jsou sympatické – například když kritizuje současnou podobu výuky humanitních věd nebo smysl existence nesrozumitelného moderního umění. Pokud by kniha měla za cíl pouze poučit a pobavit, vedla by si na výbornou. Z hlediska pokusu o změnu způsobu jak ateisté přemýšlí o náboženství jde ale spíše o solitérský projekt, který pravděpodobně zapadne.

Botton, Alain de: Náboženství pro ateisty. Kniha Zlín 2011. 272 stran

Ondřej Horák je autorem blogu some selfish memes.

http://someselfishmemes.blogspot.com

„Když všichni tak všichni,“ řekli si ve filmových Marvel Studios a rozhodli se vedle Spidermana, X–Menů,  Hulka, Iron Mana či Thora přivést na plátna kin i hrdinu z nehrdinovatějších, kapitána Americu. To byl pro nakladatelství BBart signál k vydání  příběhů notorického superhrdinského vlastence v rámci souhrnné série Omnibus.

Se superhrdinou známým jako Captain America byl ovšem vždycky kříž. Zatímco Batman se specializuje na potírání zločinu (který je zdá se věčný) a Superman podle Umberta Eca především opatruje kapitalismus (přes jisté potíže to také nevypadá na brzký skon), postava vytvořená k potírání nacistického Německa se smrtí Führera zdánlivě ztratila smysl své existence. Proto byl také kapitán již po roce 1948 pro nezájem čtenářů uložen k ledu. Ne však na dlouho. V  šedesátých letech se Steve Rogers (jak zní hrdinovo civilní jméno) těšil velké oblibě coby leader superhrdinského týmu Avangers a tato popularita mu přes několikeré úmrtí a znovuoživení vydržela až dodnes.

České publikum může Kapitána znát především z vyvedené série Ultimates, kterou taktéž vydal BB art. Zatímco ale mezi ostatními současnými superhrdiny působí archaický správňák Captain America jako ironický kontrast, v samostatném sešitu to má mnohem těžší, protože morální jednoznačnost už se nějakou dobu nenosí.

První obtíž je už v nalezení odpovídajícího nepřítele. V zásadě se musí jednat o mezinárodní hrozbu největšího formátu. Bez hitlerovského Německa a Stalinova Sovětského svazu ovšem zbývá nanejvýš tak pár muslimských teroristů schovaných v poušti, kteří zkrátka nejsou zdaleka tak atraktivním soupeřem. Podle tvůrců komiksu se navíc americká veřejnost nemůže ani pořádně shodnout na tom, zda měl v minulém desetiletí Kapitán prohánět spíše Saddáma Husajna,  nebo George W. Bushe.

Proto v roce 2004 sáhl scenárista Ed Brubaker ve třech titulech sdružených do sešitu Omnibus ke klasice, která vždy zabere. Nacistický pohrobek a věčný soupeř Red Skull spolu s nástupci stalinismu Winterem Soldierem a Alexandrem Lukinem. Ano, Captain America vlastně nemá na výběr, než porážet padesát let staré duchy. Zatímco v Ultimates je podobná situace podaná s jistou ironii (největší tým superhrdinů má jen jediného adekvátního soupeře: nacistické mimozemšťany), Captain America zůstává smrtelně vážný.

Navíc, není-li čtenář zrovna nekritický obdivovatel amerického politického stylu, bude při četbě podroben mnohým utrpením. Ačkoliv Kapitán kope pouze za Ameriku, pohybuje se neustále v „Hlavním velitelství mírotvorných jednotek spojených národů“ anebo pronáší hlášky typu „Ten chlápek je masový vrah a terorista. Víme, že to udělal, ale přišít mu to nemůžeme.“ Tato slova snad tvůrci vzali přímo z úst některému ministru obrany při obhajobě mučení na Guantanamu. Nejvíc fascinující, pakliže budeme pokračovat v politickém čtení, je ovšem tradiční Kapitánův štít se hvězdou a pruhy. Tento zdánlivě obranný prostředek je pravidelně používán k  zneškodnění nejrůznějších protivníků v libovolném množství. Ačkoliv tedy Captain America na všechny v jednom kuse útočí, působí dojmem, že se vlastně pouze brání.

Přičteme-li k tomu již poněkud profláknuté fotorealistické ztvárnění (že to jde i jinak dokazuje například skvělý Daredevil, kterého BB art nedávno také vydal v sérii Omnibus), vychází nám ze sbírky Captain America Omnibus docela příjemná detektivka s poněkud nezáživným hlavním hrdinou a pořádným americkým patosem.

Ed Brubaker, Steve Epting: Captain America omnibus 1, BB art/Crew, 2011, 312 stran.

Stefan Segi

Společnost naší doby je kniha čtivá (Petrusek nezapře svou vlastní sečtělost ani beletristické ambice), zajímavá, nabitá poznáním, potřebná a dosud chybějící. Je plná otázek, které si každý alespoň někdy pokládá. Týkají se dobra a zla, spravedlnosti a bezpráví, možnosti a nutnosti. Je chvályhodné, že na většinu z nich odpovídá, jak už je v sociologii dobrým zvykem, ambivalentně. Nechť si laskavý čtenář udělá názor sám, autoři jej velice rádi vybaví příslušnou literaturou a podmanivými citáty. Kniha je tak určena nejen profesionálním sociologům, ale chce být inspirativní i pro kohokoli, kdo je nucen v postmoderní společnosti žít. Navzdory všem kladům, kvůli kterým stojí za to zařadit tuto publikaci do své knihovny, však má i své stinné stránky.

Společnost naší doby má, oproti Společnostem pozdní doby, zhruba třetinový rozsah, přesto přizval Miloslav Petrusek ke spolupráci ještě jednoho sociologa, o několik generací mladšího Jana Balona. V knize samotné není uvedeno, nakolik se autoři podíleli na jednotlivých kapitolách, nebo zda spolupráce s Balonem měla mít za následek korekci jiným, mladším pohledem (který Petrusek vnímá jako potřebný – vyzdvihoval jej například během své práce na výzkumu sociální stratifikace či sociologickém slovníku v 60. letech). V samotném textu však není Balonova stopa příliš patrná. Kniha tak má mnohdy moralizující tendence a smířený až rezignovaný tón páně profesorův. Pokus o systém, patrný z (občas nicneříkajících) názvů kapitol, se hroutí pod proudem sociologova vědomí. Odstavce, kapitoly a myšlenky se přelévají jedna do druhé, důležité je nepředvídat, neočekávat, neprohlašovat.

Současná společnost je ambivaletní, otázky a odpovědi také, říci se dá téměř cokoli o čemkoli. Jak si tedy vybrat? Není divu, že ambivalencí, neurčitostí či rozostřeností trpí i samotná kniha. Ostatně problém vztahu mezi zkoumajícím a zkoumaným trápí sociologii od jejího počátku. Zde se opět dostávám k tomu, proč je vhodné číst Společnost naší doby spolu se Společnostmi pozdní doby. Společnosti pozdní doby mají jasný systém, který té současné knize chybí. Společnosti pozdní doby nabízejí uspořádané teoretické rámce, modely, návody k použití, které Společnost naší doby uplatňuje. Její struktura se tedy dá shrnout asi takto. První kapitola: Zdá se, že máme problém. Druhá kapitola: Možnosti, jak se to mohlo stát. Třetí kapitola: V čem ten problém hlavně vězí? Čtvrtá kapitola: Proč to nikoho nezajímá? Pátá kapitola: Následky toho, že to nikoho nezajímá. A konečně závěr: Závěrem není řešení, sociologie řešení nenabízí (to aby nemohla být nařčena ze sociálního inženýrství), řešení už si musí nalézt každý sám. Za to autorům poděkujme.

Petrusek, Miloslav; Balon, Jan: Společnost naší doby. Populární sociologie (ne)populárních problémů. Praha, Academia 2011. 156 stran.

21. února punková skupina Pussy Riot vystoupila v moskevském chrámu Krista Spasitele s již celosvětově známou „modlitbou“. Celá akce trvala asi 40 sekund. Poté byly dívky vyprovozeny chrámovou ochrankou.

Článků o skupině a jejích akcích bylo napsáno mnoho, zde bych chtěla dovysvětlit některé ruské reálie, na které se členky skupiny v inkriminovaných verších odvolávají.

Přízrak svobody je na nebesích.

Gay průvod poslán na Sibiř v okovech.

První řádek je srozumitelný i bez dodatečného vysvětlení, k druhému je potřeba doplnit některé informace. Před rokem v Rusku byl velmi agresivně rozpuštěn gay průvod a následně byly přijaty nedemokratické zákony v Archangelsku, Kostromě a Petrohradě. Dle těchto zákonů jsou zakázány veřejné projevy homosexuality a také její „propagace“. Navíc se v tomto zákoně přiřazuje homosexualita k pedofilii.

Hlavní světec je hlava KGB.

Píseň především kritizuje spojení vedení pravoslavné církve včetně Moskevského patriarchy Kirilla (Gundjaev) s politickými elitami v Rusku.

Patriarcha Gundjaj věří v Putina,

kdybys radši, hovado, v Boha věřil

Jde o známou minulost současného ruského prezidenta, který měl v sovětském období velmi důležitou pozici v KGB. Dnes navíc působení této organizace velmi podporuje – přece nemůže nechat bývalé kolegy na holičkách!

aby se Nejsvětější neurazil.

Ženy musejí milovat a rodit.

Druhý verš je skoro doslovným citátem jednoho z pravoslavných duchovních, který tvrdí, že úděl žen je rodit a milovat a že feminismus je zbraň, která ničí rodiny.

Církevní velebení shnilého vůdce,

církevní průvod z černých limuzín

Znovu se jedná o spojení vlády a církevních elit. Církevní průvod z černých limuzín není v Rusku vlastně neobvyklý. Vedení církve často užívá všech luxusních atributů, včetně drahých aut. Do hlavního pravoslavného chrámu, chrámu Krista Spasitele, míří během oficiálních církevních svátků především vládní ministři, vrchní politici v čele se svým „vůdcem.“

Do tvé školy se chystá kazatel.

Jdi na hodinu, přines mu peníze.

V tomto úryvku se odkazuje na současnou situaci ve školství. Dle nové reformy by se ve všech ruských školách měly od letošního roku vyučovat dějiny světových náboženství.  V praxi to vypadá tak, že škola si může „zvolit“, na které náboženství bude klást větší důraz. Vzhledem k tomu, že Rusku chybí dostačující počet odborníků na všechny víry, jeví se jako velmi oprávněné tvrzení, že bude prosazováno pravoslaví jako jediná pravá víra a dětem v podstatě bude upřeno právo volby.

Kromě  zavedení nového předmětu se zde odkazuje i na další zákon, který má ze státních škol udělat skoro až „farní“ školy, kde je výuka omezená na několik základních předmětů, včetně náboženství, a za ostatní předměty rodiče musí platit dle dohodnutého tarifu.

Bohorodiččin opasek nenahradí demonstrace,

na protestech se k nám připojí Aeiparthenos Marie!

Tady se jedná církevní relikvii, která byla přivezena do Moskvy na začátku roku 2012. V tomto období probíhaly velké protivládní demonstrace, ale státní média jim nevěnovala skoro žádnou pozornost. Prostor byl věnován především záběrům na fronty věřících před chrámem Krista Spasitele.

Punková modlitba „Bohorodičko, vyžeň Putina!“

(Sborový zpěv)

Bohorodičko, panenko, vyžeň Putina!

Vyžeň Putina, vyžeň Putina!

(konec sborového zpěvu)

Černá kutna, zlaté nárameníky.

Všichni farníci opakují úklony.

Přízrak svobody je na nebesích.

Gay průvod poslán na Sibiř v okovech.

Hlavní světec je hlava KGB.

Eskorta vede protestující do vazby,

aby se Nejsvětější neurazil.

Ženy musejí milovat a rodit.

Bože, bože, bože poser.

Bože, bože, bože poser.

(Sborový zpěv)

Bohorodičko, panenko, vyžeň Putina!

Vyžeň Putina, vyžeň Putina!

(konec sborového zpěvu)

Církevní velebení shnilého vůdce,

církevní průvod z černých limuzín.

Do tvé školy se chystá kazatel.

Jdi na hodinu, přines mu peníze.

Patriarcha Gundjaj věří v Putina,

kdybys radši, hovado, v boha věřil

Bohorodiččin opasek nenahradí demonstrace,

na protestech se k nám připojí Aeiparthenos Marie!

(Sborový zpěv)

Bohorodičko, panenko, vyžeň Putina!

Vyžeň Putina, vyžeň Putina!

(Konec sborového zpěvu)

Při opakovaném čtení Ajvazova Druhého města mě napadalo, jaký byl osud určitého druhu postav. Ne těch, kteří do Druhého města vstoupili s odhodláním a touhou v něm zapustit kořeny. Ani těch, kteří před jeho existencí zavírali své oči a mysli. Zajímal mě život těch, kteří nazřeli podstatu Druhého města, a přesto přišli zpět a zavřeli ten druhý svět.

Lucemburská zahrada přináší s mnohaletým odstupem odpověď v podobě hlavního hrdiny Paula, ženatého středoškolského učitele žijícího na levém pařížském břehu. Paul jednoho letního dne při přípravě výuky náhodným posunem prstů na klávesnici zadá do vyhledávače slovo okitubis. Dostane se tak k osobě doktora Rosse, světoznámého specialisty na audioanimatronické figuríny, a jeho záhadnému vnitřnímu světu reprezentovanému kapitolou z rozpracovaného fantasy románu, jehož určujícím rysem je neznámý jazyk yggurština, jímž promlouvají postavy.

Od slova okitubis lze odvíjet další události v Paulově životě. Objeví v sobě zvýšenou citlivost pro syntax světa (určeného okolím Lucemburské zahrady), tak opojnou, že Paula dovede k napsání románu.  Rozvine milostný vztah se studentkou Claire, jež s Paulem sdílí vnímání těchto netriviálních promluv světa. Na rozdíl od něj jimi však není opojena, ale znechucena. Podnikne pouť do Karibiku, kde na ostrově porostlém džunglí nachází repliku několika pařížských ulic. A nakonec se mu do vlastního života odpudivě uměle vlomí audioanimatronická figurína.  Hořkým výstupem událostí nabalených jako hrozen na překlepu okitubis je Paulův návrat k normálu – vyprchání okouzlení z porozumění ústřednímu toku existence, smíření se ženou posvěcené těhotenstvím, odložení románu ad acta. Tuto konkluzi nenaruší ani Paulův přístup k rozluštění yggurštiny symbolizující to jiné zde, jiné v nás. V tomto čtení je Lucemburská zahrada románem o zbabělosti, jak ukazuje jedna z vrcholných scén v karibské pasáži knihy.

Uvykli jsme tomu, že o ajvazovských postavách nevíme mnoho. Nejen o jejich vnějškových atributech fyziognomických a sociologických, ale zejména o jejich půdorysu psychologickém. O to více jsme uvykli pozoruhodné koncentraci dějových linií s tajemstvím, hltavě předkládaných a hltavě konzumovaných imaginativních deskripcí. Perspektivou zvyku se Lucemburská zahrada jeví nepohodlně jinak. O postavách je nám toho telegraficky sděleno až nečekaně mnoho. Zatímco topos tentokrát neožívá natolik, jak bychom čekali: obvyklých formulačních i fantaskních obrátek slova nabírají pouze v pasáži o Paulově prozření a v Karibiku, kde falešná Paříž svým divokým půvabem jednoznačně přehrává Paříž skutečnou. Vyprávění tak místy zadrhává a krabatí se a vůli k dalšímu čtení musíme hledat v sobě, ve své slabosti pro levý pařížský břeh, pro lingvistiku, pro brilantní ruské fyzičky, ne v knize samotné.

Lucemburská zahrada je zkrátka strohá jako klasicistní Francie – racionálně k nebi vzpíná své oproštěné linie, ale srdce s krví a lepivě opocené čelo chvílemi nedohlížíme.

Eva Lehečková

Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada. Brno, Druhé město 2011.

Kniha v dubnu 2012 získala Magnesii literu.