V televizi denně pokřikuje Pohlreich, se svými těstíčky se mazlí Dita P., uječeně trapčí Jamie Oliver. Kuchaři jsou bez debat celebrity a jejich jména při nedělním obědě u babičky padají častěji než jména vnoučat. Spousta lidí má samozřejmě pocit, že vařit umí také, ba co víc: lépe, originálněji, vtipněji… a tak je internet napěchovaný foodblogy – veřejnými deníčky nedoceněných Dobromilů Rettigů – až po pokličku. Podle webu foodblogroku.cz čítá český web kolem stotřicítky těchto zápisníků – jeden jako druhý: historie pokrmu – seznam ingrediencí – postup. Literárně zanedbatelné. Představte si ale, že by vám před obědem prarodič neřekl „před pár dny vařil Pohlreich zajímavé kuře…“, ale že by rodinnou sešlost uvedl slovy: „Tak sem vám vole zplynovala kura domácího, mana jak osmej div světa, dávej!“ Objevil jsem důkaz, že foodbloger může být zároveň i básníkem.
Stalo se to nedávno, když mi padl zrak na internetové stránky nadšeného vegetariánského kuchaře, jenž si podle mého zaslouží pozornost i literatury chtivých jedlíků. Při pročítání jeho příspěvků mi bylo hned jasno: Ten člověk je básník.
Kuchař, který si v e-mailu říká perskychrt, si vede blog, jejž skromně nazývá ŽRÁDLO JE UMČO, VOLOVÉ!, do něhož nepravidelně přispívá recepty na kulinářské vrcholy typu rýže se žampióny, kuskus s rajčaty a… žampióny, segedínský guláš se sojovým masem (tentokrát bez žampiónů), popř. recenzemi různých restaurací a putyk. V jeho podání jsou ovšem žampióny „vole jak kopačáky“, „rejže ctihodná“, rajčata „brutální“ a především každé jídlo je „honosná mana“. Kromě kuchařského umění oplývá tento blogger i neutuchající schopností imaginace a ojedinělou dovedností spojování nespojitelného.
Ačkoli autor rezignuje na veršové členění, znalost poetické tradice je jasně patrná. Ovládá rýmy („žampiónů vana, následuj Ježíše pána; taky pórek, to je fórek; holej volej; špagety panzány, kulatý jak banány“ atd.), vzdává se spisovné češtiny a přiklání se k hovorové, regionální, popř. argotové češtině jako ozvláštňujícím básnickým prvkům („… přece nebudu podávat ke špagetám rejži nebo k bramborajznám holou cíbu, co sem prase?“), tvoří neotřelé metafory a přirovnání („rodičůj barák prázdnej jak smutek“; „v ledničce vole tajga“; „Filigránská mňamonéza“; „a vole dus to pod pokličkou jak tajemství“ atd.) a nadto velmi disciplinovaně, napříč celou svou tvorbou, užívá refrénu, a to konkrétně jediného slova: „Dávej!!“
Básník drží stále touž básnickou strukturu, což z něj činí konzistentního tvůrce, jenž svou nepřebernou obrazotvorností a schopností vtáhnout čtenáře do fikčního světa svých básní neustále plní očekávání fanoušků. Nezanedbatelná je však i jeho schopnost pohybu na periferii žánru doprovázená schopností přemosťovat propast mezi poezií a dalšími uměleckými výspami, především hudbou. Ke každému básnicko-kulinářskému počinu doporučuje i nějaký počin hudební, což ve spojení s tématem jídla (a neodmyslitelnou pavlovovskou reflexí tématu) a zážitkem četby tvoří dokonalý gesamtkunstwerk.
A především, a to by nemělo zůstat nedořečeno, je to makabrózní sranda, která tě vole položí na záda ne-li na teřich, až se budeš svíjet jak špageťácký prďaso v orientálním hádvěóčku (omluva autorovi blogu za epigonství).
-mel-