Na listopadový festival Dny Severu zavítal úspěšný norský spisovatel a muzikant Tore Renberg, kterému zatím česky vyšly dvě knihy – romány Muž, který miloval Yngveho o dospívajícím Jarlem Kleppovi, který se v lásce nedokáže rozhodnout mezi přítelkyní a novým spolužákem Yngvem, a Tak zítra o partičce kriminálníků a zoufalém otci, který potřebuje rychle sehnat balík peněz. O literární tvorbě od počátků až po současnost si s autorem povídala Jitka Jindřišková.
Debutoval jste už ve 23 letech a za svou první knihu jste obdržel Cenu Tarjeie Vesaase, která je určená začínajícím autorům a má v Norsku velký význam. Co pro vás tato cena znamenala?
Byla pro mě velmi důležitá. Cítil jsem se mladě a nejistě a takovýhle začátek mi připadal báječný. Dodnes pro mě zůstává nejhezčí a nejdůležitější cenou, kterou jsem dostal. Vyjadřovala, že jsem mezi spisovateli vítaný, jako by říkala: „chceme tě tu a věříme ti“.
Do češtiny byl jako první přeložen váš vůbec nejúspěšnější titul Muž, který miloval Yngveho, na který jste navázal čtyřmi dalšími knihami se stejným hlavním hrdinou. S ním toho máte spoustu společného – oba se věnujete hudbě, chodili jste na stejnou školu ve Stavangeru, studovali na Univerzitě v Bergenu atd. Jak moc jsou knihy o Jarlem Kleppovi autobiografické?
Všech pět knih je velmi autobiografických, obzvlášť Muž, který miloval Yngveho a s ním úzce provázané Kompani Orheim (Společenství Orheimových). Samozřejmě jsem si v nich i hodně vymýšlel, například ohledně Jarleho homosexuálních citů k Yngvemu. A třeba můj otec byl skvělý chlap, ale taky alkoholik, a to je i Jarleho otec. Tady bych rád podotkl, že Tak zítra je v tomhle úplně jiné. Tam se jedná o čistou fikci, ze které se snažím vytěžit co nejvíc.
Jedním z nejdůležitějších motivů v románu Muž, který miloval Yngveho je homosexualita. Ze současné norské, resp. severské literatury mám dojem, jako by homosexualita představovala skoro povinný prvek. Je to v módě?
O tom jsem nepřemýšlel. Moje kniha vyšla v roce 2003, a to byla situace ještě jiná. Tehdy se pro mladé homosexuály jednalo o velmi důležité dílo a na to jsem pyšný, jelikož mělo i politický dopad. Od té doby ale uběhlo dvanáct let a mnohé se změnilo.
I v románu Tak zítra se objevuje postava homosexuála, který se pohybuje v kriminálnickém prostředí. Dalo by se tedy říct, že jsou homosexuálové všudypřítomní?
Ano a je to zcela přirozené – ve společnosti jich žije značné procento. Mě v téhle knize bavilo především popisovat postoj kriminálníků, kteří jsou extrémně konzervativní. Volí křesťany a jsou striktně proti homosexuálům. Proto mi přišlo vtipné to tam zakomponovat.
Román Tak zítra je těžké žánrově zařadit. Osobně jsem ho četla jako parodii na severskou detektivku. Zamýšlel jste si při psaní vystřelit z tohoto žánru a jeho současné popularity?
To zní zábavně. Ale ne, tohle jsem nezamýšlel, i když je to určitě jedna z možností, jak román číst. Já to ale bral velmi vážně. Říkal jsem si: mé postavy se pohybují v kriminálním prostředí, ale budu o nich psát svým vlastním způsobem a ten je detektivnímu stylu na hony vzdálený, i když se v něm odehrává totéž. Spíš bych Tak zítra nazval alternativní detektivkou nebo alternativním thrillerem, ale je opravdu obtížné, v podstatě nemožné ho žánrově ukotvit. Je barokní jako Bulgakov a zároveň realistický jako budovatelský román.
V Tak zítra vystupuje jedenáct hlavních postav a všechny jsou propracované a podle mého názoru představují jeden z největších kladů knihy. Osobně mě nejvíc fascinovala Veronika, o které se v recenzích či rozhovorech spíše mlčí. Můžete ji čtenářům přiblížit? Inspirovala ji nějaká skutečná dívka?
Veronika je hluchá a po celý život si připadala vyloučená ze společnosti. Nosí v sobě temnou zlobu, která ji pohání k extrémnímu jednání. Jedná se o silnou mladou ženu, kterých je kniha ostatně plná. Když ji popisuji, vidím přitom před sebou hada. Znatelně překračuje hranice toho, co považujeme za normální chování. Dopouští se ošklivých věcí a nejspíš se tak nejvíc podobá vůbec nejtemnější postavě knihy – Tongovi. Skutečný předobraz jsem pro ni neměl. Chtěl jsem napsat politicky nekorektní portrét hluché dívky a moc jsem si to užil.
Významnou část vaší tvorby tvoří knihy pro děti. O čem pojednávají?
Napsal jsem jich už docela hodně. Poslední tři vyprávějí o dvojici sourozenců: Ine jsou asi tři roky a jejímu malému bráškovi Hassemu zhruba rok a půl. V knihách pro děti se snažím na svět dívat dětskýma očima, a tak jsou příběhy plné fantazie. První díl téhle série pojednává o zimě, sněhu a výpravě dětí za vánočním stromečkem. Zajdou do kůlny s nářadím, popadnou sekeru a vyrazí do lesa pokácet strom. Samy. V knížkách nevystupují žádní dospělí, jen zvířata. Takhle děti vnímají svět – fantazie a skutečnost se mísí dohromady. A já jejich dětskému světu svými knížkami vzdávám poctu.
Kromě literární a hudební tvorby se také živě zajímáte, co se děje ve světě. Opakovaně jste se v médiích vyjadřoval k nedávné uprchlické krizi a k teroristickým útokům v Paříži. Jak na situaci hledí Norové?
Norská společnost reprezentuje typické nálady v západní společnosti a je ohledně této otázky velmi rozpolcená. Na jedné straně se nachází silný tábor, který velmi skepticky pohlíží na vše, co má něco společného s muslimy nebo islámem. Na opačné straně stojí proud, který vůči uprchlíkům vystupuje podstatně vstřícněji. Poté co příliv uprchlíků ze Sýrie stoupl, názorový rozkol se ještě více prohloubil.
Podle mě je naší povinností přijmout lidi v nouzi, v tom nemáme na výběr. A tak se spíš zajímám, jak to můžeme provést co nejlépe z praktického hlediska. Měli bychom na uprchlíky vznést určité požadavky, musejí pracovat a naučit se jazyk. Ale slučovat tragédii v Paříži a uprchlíky je chyba. Ti, kteří provedli teroristické útoky v Paříži, jsou zločinci, zatímco uprchlíci jsou lidé v nouzi. Stává se, že se terorista mezi uprchlíky ukryje, to ale z uprchlíků nečiní zločince. To IS je zločinecká organizace, se kterou musíme bojovat.
Podobně jako vy se k současnému dění vyjadřuje i řada vašich norských kolegů. Myslíte si, že je hlas spisovatelů pro společnost důležitý?
Nesmírně důležitý. Ne důležitější než hlas ostatních, ale důležitý. Být spisovatelem je snad to nejsvobodnější povolání. A názor spisovatele by ve společenské debatě rozhodně neměl chybět. U nás se spisovatelé v důležitých otázkách angažují odjakživa. Nerad bych z toho ale dělal povinnost. Je to možnost. A protože tak člověk dostává prostor ovlivnit druhé, měl by tento „mikrofon“ používat uvážlivě.
Ptala se Jitka Jindřišková