Kam moje znalosti české poezie sahají, nevzpomínám si na jedinou báseň, v níž by figurovala nějaká alergie. S nastupujícím jarem začínají lidé kýchat, škrábat si oči, smrkat, chladit si oteklý jazyk. Je to nepříjemné, člověka to souží, ale žádného básníka nenapadne o senné rýmě, alergii na pyl a dalších jarních nepříjemnostech napsat jediný verš. Pokud se mýlím a takové básně existují, napište nám o tom do redakce. V následujícím jarním výběru dalšího dílu nekonečného seriálu o současné české básnické tvorbě však taková není ani jedna. A to ani v natolik jarně znějícím titulu, jako je Život lidí, zvířat, rostlin, včel Pavla Kolmačky. Stejně tak ale ani v dalších knihách – sbírce haiku Jiřího Hájíčka Muž na pokraji vzplanutí, Středohoří Jakuba Čermáka ani v očekávaném souboru Inventura Kamila Boušky.
Pavel Kolmačka bývá považován za solitéra české poezie. Příliš se veřejně neprezentuje, pohybuje se mimo centra literárního dění, obklopen přírodou stejně, jako jsou městští básníci obklopeni lidmi. Možná proto je Život těla, celý první oddíl jeho poslední sbírky Život lidí, zvířat, rostlin, včel, apoteózou lidských orgánů, jež básnický duch vidí jako přírodní materiál: „V pralesním šeru se v napajedle / zrcadlí strom cév“, „V hlubokém pohroužení / tůně buněk“. V personifikaci a animizaci neživota však pokračuje i v dalších oddílech a ty se tak jeví jako základní tvůrčí princip sbírky. Koneckonců její název návodně říká, co vše má svůj život. Lidmi, rostlinami, zvířaty a včelami však proudění života podle Kolmačkova lyrického hlasu nekončí. V jeho světě „sluneční vichr udeřil“, „mysli si představovaly svět“, „globální oteplování zvýhodňovalo“ a „antidepresiva oddalovala“.
Kolmačka jako démonický čaroděj nechává rozžívat všechno ve svém okolí a jeho verše tak kypí a bují jak pohádková kaše. A dokonce nabývají podivuhodně románových kvalit. Řady básní, osamocené na svých stranách, vypadají jako samostatné jednotky. Tvoří však s dalšími v řadě (rozpoznatelná je jen díky verzálám v incipitu první z nich) uzavřené celky s vlastní gradací, zápletkou i pointou:
Umlkal ruch,
svit slábl.
Večerní provazochodec
balancoval v červáncích,
v posledních trsech světla
nad poloostrovy lidí.
Nezadržitelný osamělý mrak nad ním.
Nezadržitelný racek nad ním
Nezadržitelný zajíc
uháněl polní plání
k lesnímu útočišti.
Nezadržitelný, zběsilý nápor vichru
ohýbal břízy.
//
Nádobo ptáků!
Kam letíš?
Kam mizíte,
nezadržitelní?
//
Nezadržitelné, divné, nebezpečné,
scestné myšlenky.
Nezadržitelné představy.
Nezadržitelné touhy.
(…)
//
Nezadržitelný cyklista šlapal
vstříc nezadržitelným,
hrozivým vidinám.
(…)
A příběh pokračuje ještě v dalších šesti básních. Kolmačka není básník okázalých gest, některé básně tak mohou vzbuzovat dojem zbrklého nahození, potažmo mizernou práci editora. Básník však dobře ví, co dělá, když je potřeba být angažovaný, neváhá navzdory své osobní izolovanosti (anebo právě díky ní) zarýt drápem do aktuálních témat a do svého světa vpustit Baník, Demi Moore, Volkswagen nebo babyboxy v Číně. Některé texty naopak prozrazují místo i čas svého vzniku jako svého druhu deníkové záznamy („Zimní vichr. Co není přivázáno, přibito, letí! / Teprve zblízka vidím: tři úly jsou bez vík. Kdo to / udělal? (…) / Víka najdu zavátá za úly. Smetu návěje a úly / přiklopím, zatížím sněhem. / Včely hučí, ještě žijí.“). To vše dohromady tvoří jedinečný svět, který byl po právu oceněn Olgou Stehlíkovou jako Dílo roku Tvárnice 2018.
O poznání křehčí jak po tematické, tak po kompoziční a koneckonců i formální stránce je sbírka haiku jinak velmi ceněného prozaika Jiřího Hájíčka Muž na pokraji vzplanutí. Hájíček si podle všeho vede deník, v němž své postřehy, zážitky, setkání a události zapisuje formou haiku. A protože už dva roky nevydal žádný román, rozhodl se vydat ukázku z tohoto deníku (záznamy z let 2017–2018). Nutno říct, že ohromnou službu knize udělalo nakladatelství Host, které ji vypravilo v přepychových pevných deskách s lákavým růžovým obalem a nádhernou ilustrací Matěje Lipavského. Co se haiku týče, splňují tříveršovou formu, méně už počty slabik 5-7-5. Naopak volbou deníkového charakteru se Hájíček podstatě haiku přiblížil velmi těsně:
pod okny popeláři
za žaluziemi nový den
šmíruje, jestli snídám sám
//
šedivé ráno, osamělý hráč
vynáší srdcového krále
a koš do přeplněné popelnice
//
prosincový déšť
se leskne na střechách
studí mě, na co pomyslím
//
stačí zmáčknout knoflík
s kuchyňským robotem
už nejsem sám
Výše uvedené básně pocházejí z oddílu s názvem nepřipouštějícím debatu: V kuchyni po ránu. Druhý oddíl No Direction Homeobsahuje haiku z cest, v drtivé většině z cest vlakem či letadlem. Na ukázku aspoň tyto:
Miniatury ulic
Lisabon jako mědirytina
Airbus jde na přistání
//
Ve Vlkošu
se staví jen na znamení
za kukuřičným polem Bzenec
//
modré chrpy mezi pražci
bleďoučká červeň rtů
dívky v kupé
//
restaurace Praděd, Bruntál
dvě černovlásky na place
polední menu: 75 Kč
Poslední báseň naznačuje i svízele ujařmování si haiku pro deníkové zápisky. Některé verše jsou překvapivé, na tak malé ploše až strhující, ale snad z úcty ke slavnému autorovi nebyl editor dost přísný a nechal v knize i kupu hlušiny, veršů zapomenutelných, které neříkají nic jiného než to, co říkají, a bohužel vrhají na svého autora stín směšnosti. Zkrátka ne vždy vše, co si člověk naškrábe na ubrousek pod dopoledním pivem, je hodno otištění.
Jakub Čermák je na svůj věk nesmírně produktivní umělec. Sbírka Středohoří je už jeho pátá, a kromě ní má na kontě devět studiových alb. Jakub Čermák se totiž nesmířil jen s tichou kontemplací nad svými texty a působí rovněž jako písničkář pod pseudonymem Cermaque. V souvislosti s jeho tvorbou se poměrně zhusta mluví o hlasu generace, vzhledem k věku pravděpodobně generace Y neboli mileniálů. Středohoří však více než to je sondou do křehké duše člověka, kterému se za tu půlku života dosud odžitého stala spousta nepěkných věcí, který se ale dovede svým smutným způsobem nad tyto věci povznést, nebo o nich aspoň psát. Je to přesně ten typ poezie, který atakuje zkušenost každého čtenáře. Snad každý má předky, kteří se museli vyrovnávat s nesmyslností doby a nějak to poznamenává i jejich potomky a popotomky („Tvoje prababička celý život vyčítala / manželovi, že je po válce nevzal do Liťáku, zbyly tam po Němcích opuštěné vily, (…) / Praděda přišel od koní, sednul si v kuchyni ke stolu / a zbytek nechal na ní: prasata, králíky, slepice, děti. // Takhle žili. / Mohli mít vilku po Němcích.“), v naší generaci už téměř každý zapíjel své první dítě („Přestřihls pupeční šňůru / jako slavnostní pásku.“) a každý aspoň jednou v životě navštívil Ústí nad Labem („‚Táto, kde budeš dneska spát?‘ / ‚Jsem volal bráchovi, ne, / se vytahuje, že bere šedesát, / sto hadrů, ale na béňo nemá, / aby sem přijel z Tábora a dal ti aspoň / čokoládu k svátku, ne? Čůrák. Mě neser dotazama, […] máš nějaký prachy od mámy? Dej mi to. Já ti je vrátím.‘ […] // Tohleto ústí / je nad Labem“).
Středohoří ale není jen výpovědí generace nebo výpovědí geografických vlivů na básníka, středohoří je taky metafora hor vyvstávajících z okolní všeprostupující roviny („Táta mi často opakoval Kafkův aforismus / o tom, že zdolat hory je těžké, / ale těžší je překonat roviny. (…) / Bože, nenech nás umořit rovinami.“). Roviny u Čermáka zastupují stádnost, neměnnost, strnulost a zatuchlost lidských životů. Z nich vystupující středohoří jsou osamocení lidé, kteří se touží dostat výš, k nebi, někam, odkud je vidět, jak je vše daleko, minulost, přítomnost i budoucnost se setkávají na vrcholu středohoří, aby odsud básník naznal, že je sice výš, ale že je sám:
Vymátoříš se z kina jak dítě z matky
a tebou celým doznívá
ozvěna něčeho většího,
mohutný příběh
potrhaný smyčci.
Takový mám pocit ze světa,
co si pamatuju.
Nedosažitelné Star Wars
na dosah dlaně.
Ale musíš ji někomu podat.
Určitý druh smutku prostupuje všemi texty sbírky. A to i tehdy, když se otevřeně popisuje sex ve vlakovém kupé. Podobně laděných básní je ale v knize poskrovnu, spíše jsou to texty hloubavé, snažící se najít pojmenování pro neuchopitelné, někdy až za cenu srozumitelnosti. Tehdy básník nechal ukvapeně rozbujet svou potrhanou duši nehledě na čtenáře či nutnost hledání možností zobecnění.
O Inventuře Kamila Boušky se mluvilo dlouho předtím, než sbírka konečně spatřila světlo světa, „jediné světlo, z něhož jsme ty i já“, jak své dílo Kamil završuje. O sbírce v pravém smyslu slova, tedy jako o něčem pouze sebraném a položeném vedle sebe, však v souvislosti s Inventurou nemůže být řeč. Je to složitě prokomponovaná kniha s jediný cílem – v každém textu zas a znovu otevřít otázku, co se to vlastně za těch zhruba dva tisíce let (ale možná i déle, záleží na úhlu pohledu a konfesi) s člověkem stalo a co to vlastně člověk je. Kamil Bouška si rozhodně v odpovědi nebere servítky – v jeho úvahách, neboť texty nemají standardně formální povahu básně, ale jsou to spíše krátké prozaické, úvahové, monologické útvary, je člověk už omšelým inventářem světa, položkou v seznamu věcí, které tu prostě jsou, a jako s věcí s člověkem básník taky zachází. Každá báseň je tedy inventurou (každá až na dvě výjimky se Inventura rovněž jmenuje), po níž by měla následovat zpráva o stavu společnosti, kdo chybí, kdo se jak rozbil a kdo se jak prodává:
Něco se v tobě porouchalo. Nevím přesně co, ale myslím, že to bude něco s láskou. Máme jí plnou pusu, dusíme se medem, ale nefunguje to. Rozbila ses. Jsi porouchaná. Nevím, co se s tou láskou vlastně děje. Není vidět. (…) Zkouším to opravit, zkouším ti odmontovat tvářičku, abych se podíval dovnitř a zjistil, co je tam rozbitý. (…) Prohmatám ten vnitřek a třeba na něco přijdu. Klouže to. pořádně tam nemůžu nic uchopit. (…) Tak do tebe strčím nohu. Nejdřív jednu, pak druhou. Trochu ti to tam sešlápnu. (…)
Básnické gesto Kamila Boušky spočívá v nové knize v neochvějné víře, že slova mají moc tvořit a hledat. Jeho tvůrčí princip tedy stojí na neustálém opakování slov, zejména oslovujících jeho postavy, jeho oběti inventury, neustále na někoho naléhá („Pojď, pojď ke mně, ty moje děťátko, hezky se přicucni, tak pojď, ty moje tlamičko…“, „Miláčku, pojď se podívat, vidíš tu hlínu, podívej, co dělá ta hlína, vidíš tu hlínu, jak se zvedá, vidíš, jak se ta hlína pohybuje, něco je pod tou hlínou…“). Díky promyšlené kompozici navíc má čtenář dojem, jako by procházel mýtem o stvoření člověka, resp. novým mýtem. Kamil přepisuje světovou hagiografii. I jeho člověk začíná prachem („Člověk byl někdy vděčný prachu, někdy klečel před prachem…“), následuje celá řada textů věnujících se člověku jako typu, aby se konečně mohl jeden konkrétní narodit, prožít mládí, dostat se do vztahu s jiným člověkem, jiného člověka porodit a zestárnout a zemřít. Tolik první oddíl, který končí dvěma překvapivými básněmi Dějiny a Exit, jež v podstatě kondenzují vše dosud řečené do podoby hutného lyrického mostu k oddílu druhému, jehož básně jsou o poznání klidnější, umírněnější. Přebujelé, až groteskní monology střídají texty usebrané s jediným poselstvím: „Jsme z jediného světla, ty i já.“ Tuto metaforu drží až do konce knihy, má navodit pocit sounáležitosti, všichni jsme si rovni, všichni jsme prošli stejným trávicím traktem světa, nemáme si co vyčítat ani závidět. S pojmem světla však navíc do Inventury vstupuje rozměr náboženský, nejde ale ze strany básníka o přimknutí se k některé z mnoha světových věr, nýbrž o agnostické nahlédnutí čehosi člověka přesahujícího, ovšem těsně s ním spjatého a na každém kroku ho doprovázejícího.
Seriál Ze současné české poezie vychází v Lógru pravidelně už několik let, píše jej básník a redaktor literární sekce Dominik Melichar. Tento díl vyšel ve 31. čísle magazínu Lógr s tématem NEMOCI.